Zimovzdorné a mrazuvzdorné kaktusy
Zahrnout do: mrazuvzdorné kaktusy
Tento článek jsem nasal spolu s Janem Klikarem a vyšel v časopisu Kaktusy č. 3, s. 79, 1995
Hned v úvodu tohoto příspěvku bychom chtěli vyjádřit naději, že se nám postupně podaří představit či připomenout čtenářům našeho časopisu skupinu takových kaktusů (i jiných sukulentů), které za určitých, ne příliš náročných a složitých podmínek, snášejí nepohodu našich zimních měsíců bez toho, že bychom prostředí, kde jsou umístěny, museli jakkoliv temperovat. Budeme tedy psát o rostlinách zimovzdorných – to jsou takové, které snášejí nepřízeň naší zimy se vším všudy a bez krytu, nejlépe na dobře drenážovaných skalkách a podobných místech.
Druhou skupinou jsou rostliny mrazuvzdorné, které sice vydrží bez poškození hluboké poklesy teplot pod 0ºC, ale takříkajíc «s nohama v suchu». Takové podmínky jim můžeme snadno připravit zimováním v nevytápěném skleníku za předpokladu, že bude dobře větraný! V tomto případě je totiž rozhodující otázkou i velmi nízká vzdušná vlhkost (o suchém substrátu ani nemluvě). Mnoha rostlinám z okruhu našeho zájmu takové podmínky nejen vyhovují, protože jsou na ně zvyklé ze svých přírodních stanovišť, ale některé je ke zdárnému vývoji a hlavně k bohatému kvetení dokonce potřebují. A tak na tomto místě můžeme po několikaletých zkušenostech říci: Šetřete vodou a energií – pěstujte zimovzdorné a mrazuvzdorné kaktusy! Nebudete litovat. Začneme těmi nejrozšířenějšími – opunciemi:
Opuntia fragilis (Nutt.) Haw. a spol.
Doufáme, že podtitul nikoho nevyvedl z míry. Měl být krátký, výstižný a podle našeho názoru toto jméno charakterizuje celou velkou skupinu kaktusů, kterým mnozí z nás dopřávají prostoru před svými skleníky a ti více postižení všude, kde pro ně najdou jen trochu vhodné místo. Ta slova «a spol.» vlastně představují takový počet rostlin a jmen, že jen jejich prostý výčet by zabral celou stránku – např. O. compressa, pheacantha, rafinesquei, comanchica... a několik desítek dalších jmen, pod kterými se skrývají výše uvedené druhy nebo jejich lokální formy či hybridy.
Naším záměrem je nejdříve představit a přiblížit skupinu rostlin, která si pozornost zaslouží už proto, že k životu nepotřebuje nic jiného než zem, slunce, vzduch a vodu, i když té nemusí být zase tak moc, a ne vysoce vědecké úvahy o správnosti jejich pojmenování a právě O. fragilis jsme zvolili jako modelovou, protože nám z celé této skupiny připadá nejméně problémová (po stránce taxonomie).
O. fragilis roste v přírodě na obrovských rozlohách od státu Washington na severu* až po Arizonu na jihu USA. Podle literatury lze odlišit celkem čtyři variety (i když jejich skutečná variabilita je asi o něco větší) – v. brachyarthra (Eng.) Coult. – je nejhustěji otrněná (3–5 trnů v areole) s nejmenším květem –, v. parviconspicua Backeb. – má největší články s jedním trnem v areole a květ až 50 mm velký –, v. denudata Weingard et Backeb., jejíž jméno napovídá, jaký bude její vzhled, s články asi 40 mm velkými, 1 trnem v areole (ale nijak výrazným) a květy žlutými až narůžovělými –, a konečně v. fragilis, která se vyznačuje 1–4 trny v areole, jejichž barva i délka jsou proměnlivé v závislosti na umístění (což ostatně platí pro všechny variety), a květy asi 50 mm velkými, žlutými až narůžovělými.
Shrnout by se dalo, že v. fragilis má poměrně otrněné vejčité články, roste ve velkých kompaktních trsech a kvete velmi neochotně, v. brachyarthra má články válcovité a snadněji vykvétá, v. parviconspicua má články zploštělé a narůstá do větších trsů a ani s kvetením nejsou problémy. Poslední v. denudata nám připadá nejchoulostivější, roste nejpomaleji, snadno namrzá a špatně kvete – snad je to dáno tím, že pochází z Utahu, kde nebývají tak vlhké zimy jako u nás, ale i ona se dá udržet pod širým nebem na (relativně) suchém a dobře drenážovaném místě. Kdysi doporučované zakrývání před zimou bychom raději neriskovali a nedoporučovali, neboť naše zkušenosti jsou opačné (a to nejen u opuncií).
Jinak se ve sbírkách vyskytují další podobné malé opuncie, zřejmě hybridního původu, které si ovšem svou vitalitou zaslouží místo vedle těch pojmenovaných.
Co takovéto kaktusy potřebují, je vlastně v kostce již v úvodu článku – propustný substrát, drenáž, slunce, vzduch a vodu – nic víc. K tomu už snad jen trochu pozornosti pěstitele, aby je nenechal zarůst plevelem (a pozor na kočky, které je dokáží až neuvěřitelně «množit» odnožemi).
Pokud tedy vlastníte kus země na slunečném, nejraději trochu svažitém a na jih orientovaném místě a není vám líto námahy s odstraněním ornice a drenážováním (stačí dospodu trocha kamení a navrch něco písku), pak jsou to rostliny pro vás. A když koncem května rostliny rozkvetou, můžete si připadat jako na procházce třeba v Oregonu a určitě se začnete shánět po rostlinách, kterými byste svou «mesu» vylepšili a doplnili a věřte nebo ne – je jich docela dost.
Hned v úvodu tohoto příspěvku bychom chtěli vyjádřit naději, že se nám postupně podaří představit či připomenout čtenářům našeho časopisu skupinu takových kaktusů (i jiných sukulentů), které za určitých, ne příliš náročných a složitých podmínek, snášejí nepohodu našich zimních měsíců bez toho, že bychom prostředí, kde jsou umístěny, museli jakkoliv temperovat. Budeme tedy psát o rostlinách zimovzdorných – to jsou takové, které snášejí nepřízeň naší zimy se vším všudy a bez krytu, nejlépe na dobře drenážovaných skalkách a podobných místech.
Druhou skupinou jsou rostliny mrazuvzdorné, které sice vydrží bez poškození hluboké poklesy teplot pod 0ºC, ale takříkajíc «s nohama v suchu». Takové podmínky jim můžeme snadno připravit zimováním v nevytápěném skleníku za předpokladu, že bude dobře větraný! V tomto případě je totiž rozhodující otázkou i velmi nízká vzdušná vlhkost (o suchém substrátu ani nemluvě). Mnoha rostlinám z okruhu našeho zájmu takové podmínky nejen vyhovují, protože jsou na ně zvyklé ze svých přírodních stanovišť, ale některé je ke zdárnému vývoji a hlavně k bohatému kvetení dokonce potřebují. A tak na tomto místě můžeme po několikaletých zkušenostech říci: Šetřete vodou a energií – pěstujte zimovzdorné a mrazuvzdorné kaktusy! Nebudete litovat. Začneme těmi nejrozšířenějšími – opunciemi:
Opuntia fragilis (Nutt.) Haw. a spol.
Doufáme, že podtitul nikoho nevyvedl z míry. Měl být krátký, výstižný a podle našeho názoru toto jméno charakterizuje celou velkou skupinu kaktusů, kterým mnozí z nás dopřávají prostoru před svými skleníky a ti více postižení všude, kde pro ně najdou jen trochu vhodné místo. Ta slova «a spol.» vlastně představují takový počet rostlin a jmen, že jen jejich prostý výčet by zabral celou stránku – např. O. compressa, pheacantha, rafinesquei, comanchica... a několik desítek dalších jmen, pod kterými se skrývají výše uvedené druhy nebo jejich lokální formy či hybridy.
Naším záměrem je nejdříve představit a přiblížit skupinu rostlin, která si pozornost zaslouží už proto, že k životu nepotřebuje nic jiného než zem, slunce, vzduch a vodu, i když té nemusí být zase tak moc, a ne vysoce vědecké úvahy o správnosti jejich pojmenování a právě O. fragilis jsme zvolili jako modelovou, protože nám z celé této skupiny připadá nejméně problémová (po stránce taxonomie).
O. fragilis roste v přírodě na obrovských rozlohách od státu Washington na severu* až po Arizonu na jihu USA. Podle literatury lze odlišit celkem čtyři variety (i když jejich skutečná variabilita je asi o něco větší) – v. brachyarthra (Eng.) Coult. – je nejhustěji otrněná (3–5 trnů v areole) s nejmenším květem –, v. parviconspicua Backeb. – má největší články s jedním trnem v areole a květ až 50 mm velký –, v. denudata Weingard et Backeb., jejíž jméno napovídá, jaký bude její vzhled, s články asi 40 mm velkými, 1 trnem v areole (ale nijak výrazným) a květy žlutými až narůžovělými –, a konečně v. fragilis, která se vyznačuje 1–4 trny v areole, jejichž barva i délka jsou proměnlivé v závislosti na umístění (což ostatně platí pro všechny variety), a květy asi 50 mm velkými, žlutými až narůžovělými.
Shrnout by se dalo, že v. fragilis má poměrně otrněné vejčité články, roste ve velkých kompaktních trsech a kvete velmi neochotně, v. brachyarthra má články válcovité a snadněji vykvétá, v. parviconspicua má články zploštělé a narůstá do větších trsů a ani s kvetením nejsou problémy. Poslední v. denudata nám připadá nejchoulostivější, roste nejpomaleji, snadno namrzá a špatně kvete – snad je to dáno tím, že pochází z Utahu, kde nebývají tak vlhké zimy jako u nás, ale i ona se dá udržet pod širým nebem na (relativně) suchém a dobře drenážovaném místě. Kdysi doporučované zakrývání před zimou bychom raději neriskovali a nedoporučovali, neboť naše zkušenosti jsou opačné (a to nejen u opuncií).
Jinak se ve sbírkách vyskytují další podobné malé opuncie, zřejmě hybridního původu, které si ovšem svou vitalitou zaslouží místo vedle těch pojmenovaných.
Co takovéto kaktusy potřebují, je vlastně v kostce již v úvodu článku – propustný substrát, drenáž, slunce, vzduch a vodu – nic víc. K tomu už snad jen trochu pozornosti pěstitele, aby je nenechal zarůst plevelem (a pozor na kočky, které je dokáží až neuvěřitelně «množit» odnožemi).
Pokud tedy vlastníte kus země na slunečném, nejraději trochu svažitém a na jih orientovaném místě a není vám líto námahy s odstraněním ornice a drenážováním (stačí dospodu trocha kamení a navrch něco písku), pak jsou to rostliny pro vás. A když koncem května rostliny rozkvetou, můžete si připadat jako na procházce třeba v Oregonu a určitě se začnete shánět po rostlinách, kterými byste svou «mesu» vylepšili a doplnili a věřte nebo ne – je jich docela dost.
- O. fragilis zasahuje až do Kanady – jih provincií Alberta, Saskatchewan.