Zimní období dešťů...
Zahrnout do: mrazuvzdorné kaktusy
Kaktusy 34, 4, s. 105, 1998
Možná, že někoho z čtenářů překvapí titulek, který jaksi do naší zeměpisné šířky nepatří, ale... loňská zima se tak chovala, nebo mi tak alespoň připadala v Polabské nížině v nadmořské výšce asi 203 m. K napsání této poznámky mne přiměl článek pana Vereše, který vyčerpávajícím způsobem hodnotí poslední zimu ve Sliači. Musím se přiznat, že jsem byl oběma jeho články nadšen (ten první byl otištěn v č. 1/98 tohoto časopisu), nejen proto, že se v nich píše o rostlinách, které sám miluji, ale je z nich především cítit to, co sám u sebe postrádám – smysl pro exaktnost, pro přesné vyhodnocení situace na základě přesných dat, a hlavně vůle k tomu, že je vše systematicky zaznamenáváno. Taková vlastnost je mi téměř cizí a nějak se neslučuje s mou životní filozofií (kdo mne zná, asi by teď má slova potvrdil, mám sice rád pořádek a řád ve věcech kolem sebe, ale nic se nemá přehánět..., ale to je jen tak na okraj). Můj přístup k pěstování je asi trochu odlišný od běžného schematu, protože se nikterak nesnažím shromažďovat stovky a tisíce rostlin kvůli pocitu nějakého „mání“, ale prostě pro radost z toho, že rostliny rostou a kvetou (pokud možno bez mého neustálého dohlížení a kontrolování). I to bylo jedním z důvodů, proč jsem rostliny vystěhoval ze skleníku „na mráz“, ať si poradí samy. Sice jsem to napsal dost zjednodušeně, ale v podstatě není důvod to obalovat dalšími slovy.
Ale abych se vrátil k tomu, proč jsem vlastně začal psát. Zima sice nebyla nijak tuhá, ale zato byla stále v mokru. Pršet tady začalo někdy koncem září a skončilo v březnu (nebo mi to tak alespoň připadalo). Mezitím několikrát napadl sníh, který se udržel tak 24 hodin, několikrát vysvitlo i slunce (hlavně v únoru, což bylo od přírody velice nesportovní), takže se zem snad i prohřála, jenže potom znovu déšť a mráz. V podstatě se první a poslední mrazy shodovaly s těmi ve Sliači, tedy v druhé polovině října začátek a začátkem dubna konec mrazů.
Nebudu jmenovitě vypisovat, které rostliny byly zásadně proti takovémuto způsobu zimy a ukončily svou působnost, ale bylo jich dost – především poslední Agave utahensis, ale i echinocereusy a eskobárie z okruhu E. vivipara (u těch bych příčinu hledal spíše v tom, že jsem „zapomněl“ sklidit plody a vlhko s nízkými teplotami se postaraly o jejich odchod. Celkově bych řekl, že takováto zima, sice teplotně mírná, ale srážkově nadprůměrná (na mysli mám vodu v tekutém a ne instantním stavu), rostlinám volně vysazeným asi vyhovovat nebude. I kvetení bylo slabší než v jiných letech, a to u všech rostlin, snad kromě Echinocereus viridiflorus, které kvetly stejně, ale např. u E. triglochidiatus jsem úplně postrádal květy na var. melanacanthus (E. coccineus), sice poupata se objevila, ale během druhé poloviny dubna všechna zaschla (možná to chtělo rostliny zalévat, ale v přírodě také nikdo s konví nechodí...). Menší kvetení bylo i u pediokaktusů, kdy jako vždy spolehlivě kvetly P. nigrispinus Hochstätter [P. simpsonii var. nigrispinus (Hochstätter) Hochstätter] růžovými květy, menší násadu a méně květů měly P. simpsonii var. simpsonii, o malých P. knowltonii a P. winkleri se snad ani nemá cenu zmiňovat – poupata nasadí, ale asi prudký nárůst teplot na přelomu dubna a května znamená konec pro květy, letos to znamenalo konec nejen pro květy, ale i celé rostliny, čímé mohu potvrdit slova pana Vereše o nevhodnosti těchto pediokaktusů pro venkovní výsadby.
Možná, že někoho z čtenářů překvapí titulek, který jaksi do naší zeměpisné šířky nepatří, ale... loňská zima se tak chovala, nebo mi tak alespoň připadala v Polabské nížině v nadmořské výšce asi 203 m. K napsání této poznámky mne přiměl článek pana Vereše, který vyčerpávajícím způsobem hodnotí poslední zimu ve Sliači. Musím se přiznat, že jsem byl oběma jeho články nadšen (ten první byl otištěn v č. 1/98 tohoto časopisu), nejen proto, že se v nich píše o rostlinách, které sám miluji, ale je z nich především cítit to, co sám u sebe postrádám – smysl pro exaktnost, pro přesné vyhodnocení situace na základě přesných dat, a hlavně vůle k tomu, že je vše systematicky zaznamenáváno. Taková vlastnost je mi téměř cizí a nějak se neslučuje s mou životní filozofií (kdo mne zná, asi by teď má slova potvrdil, mám sice rád pořádek a řád ve věcech kolem sebe, ale nic se nemá přehánět..., ale to je jen tak na okraj). Můj přístup k pěstování je asi trochu odlišný od běžného schematu, protože se nikterak nesnažím shromažďovat stovky a tisíce rostlin kvůli pocitu nějakého „mání“, ale prostě pro radost z toho, že rostliny rostou a kvetou (pokud možno bez mého neustálého dohlížení a kontrolování). I to bylo jedním z důvodů, proč jsem rostliny vystěhoval ze skleníku „na mráz“, ať si poradí samy. Sice jsem to napsal dost zjednodušeně, ale v podstatě není důvod to obalovat dalšími slovy.
Ale abych se vrátil k tomu, proč jsem vlastně začal psát. Zima sice nebyla nijak tuhá, ale zato byla stále v mokru. Pršet tady začalo někdy koncem září a skončilo v březnu (nebo mi to tak alespoň připadalo). Mezitím několikrát napadl sníh, který se udržel tak 24 hodin, několikrát vysvitlo i slunce (hlavně v únoru, což bylo od přírody velice nesportovní), takže se zem snad i prohřála, jenže potom znovu déšť a mráz. V podstatě se první a poslední mrazy shodovaly s těmi ve Sliači, tedy v druhé polovině října začátek a začátkem dubna konec mrazů.
Nebudu jmenovitě vypisovat, které rostliny byly zásadně proti takovémuto způsobu zimy a ukončily svou působnost, ale bylo jich dost – především poslední Agave utahensis, ale i echinocereusy a eskobárie z okruhu E. vivipara (u těch bych příčinu hledal spíše v tom, že jsem „zapomněl“ sklidit plody a vlhko s nízkými teplotami se postaraly o jejich odchod. Celkově bych řekl, že takováto zima, sice teplotně mírná, ale srážkově nadprůměrná (na mysli mám vodu v tekutém a ne instantním stavu), rostlinám volně vysazeným asi vyhovovat nebude. I kvetení bylo slabší než v jiných letech, a to u všech rostlin, snad kromě Echinocereus viridiflorus, které kvetly stejně, ale např. u E. triglochidiatus jsem úplně postrádal květy na var. melanacanthus (E. coccineus), sice poupata se objevila, ale během druhé poloviny dubna všechna zaschla (možná to chtělo rostliny zalévat, ale v přírodě také nikdo s konví nechodí...). Menší kvetení bylo i u pediokaktusů, kdy jako vždy spolehlivě kvetly P. nigrispinus Hochstätter [P. simpsonii var. nigrispinus (Hochstätter) Hochstätter] růžovými květy, menší násadu a méně květů měly P. simpsonii var. simpsonii, o malých P. knowltonii a P. winkleri se snad ani nemá cenu zmiňovat – poupata nasadí, ale asi prudký nárůst teplot na přelomu dubna a května znamená konec pro květy, letos to znamenalo konec nejen pro květy, ale i celé rostliny, čímé mohu potvrdit slova pana Vereše o nevhodnosti těchto pediokaktusů pro venkovní výsadby.