De omnibus dubitandum est!
Zahrnout do: mrazuvzdorné kaktusy
Tento článek jsem nasal spolu s Janem Klikarem a vyšel v časopisu Kaktusy č. 3, s. 86, 1996
Latiníci ať mi odpustí (volně přeloženo snad O všech věcech se má pochybovat!), ale právě toto velmi moudré a velmi staré přísloví – už si nevzpomínám, kdy a kde jsem je četl – mne napadlo, když jsem se začátkem dubna postavil nad »skalku« s volnou výsadbou kaktusů a viděl to, co dokázala způsobit jedna jediná zima. V té chvíli jsem před očima viděl všechny ty články v různých časopisech a knihách, všechny ty povzbudivé údaje o odolnosti rostlin z nabídek Mesa Garden... a nyní došlo k tvrdé konfrontaci s realitou středoevropské zimy. Podruhé, a vlastně tenkrát mne to přimělo k napsání těchto řádek, mne toto přísloví napadlo, když jsem při přípravě druhého čísla letošního časopisu přepisoval do počítače recenzi Jana Říhy na knihy o kaktusech Jihozápadu USA pana Hochstättera – cituji: »Vzhledem k prodlužujícím se zimám, ke stoupajícím cenám energie a vzhledem k nedostatku času se v chladných krajích zeměkoule prosazují stále více mrazuvzdorné sukulenty, které je možné pěstovat ve skleníku i na zahradě bez topení. Považuji za zbytečné tyto rostliny přivykat na naši zimu „na skalce“. Tam, kde rostou, mají jiné sumy srážek, mají je jinak rozloženy v ročních obdobích. Nemůžeme proto očekávat, že se našim podmínkám přizpůsobí. Velmi dobře jsou však schopny přečkat zimu v suchém nevytápěném skleníku nebo v jiném suchém „úkrytu“ před vodou.«... a musel jsem autorovi dát za pravdu.
Pediocactus simpsonii a Yucca filamentosa na skalce
Posledních několik let byly zimy poněkud mírné, takže bylo možné nabýt přesvědčení, že pěstování rostlin ve volné kultuře celoročně je v našich zeměpisných šířkách nejen možné, ale přímo snadné. Byl tedy čas, aby příroda dokázala, že »mýlit se je lidské«. Následující řádky budou snad vyznívat příliš pesimisticky, i když se snažím, abych nezaujatě a bez lítosti nad ztracenými rostlinami zhodnotil to, co letošní zima přinesla do mého poznání o pěstování rostlin ve volné kultuře.
Protože je obecně známo, že i negativní poznatky mají svou váhu, začnu ztrátami, a to těmi, které jsem čekal nejméně. Mezi silně poškozené až úplně poškozené rostliny mohu již dnes klidně zařadit Opuntia pheacantha var. camanchica (Eng. et Bigel.) L. Benson, jejíž zhruba metrový trs je poškozen z 90 procent, jen nejstarší články možná ještě dokáží zregenerovat (pokud následující zimy nebudou vlastními sestrami té letošní), ale to bude otázkou několika let. O. humifusa var. humifusa (Raf.) Raf. syn. O. compressa (Salisb.) Macbr., kterou mám ve dvou provedeních, a to množenou z článků, získaných od přátel a také z výsevů semen od fy Mesa Garden s udaným nalezištěm Pt. Peele Co., Ont., Can. Semenáčky (zhruba 10 let staré a již několik let kvetoucí) vydržely bez pohromy, což nelze říci o rostlinách množených z článků, které určitě již zažily mnoho zim na různých místech v Čechách. Lehčí poškození jsem zjistil i na několika rostlinách O. humifusa var. rafinesquei Eng. (syn. O. rafinesquei Eng.), ale ty jsou na nejvíce »mokrém« místě, takže prakticky musely při každé slabší oblevě »plavat«, protože zem rozmrzla jen na povrchu, takže se voda nemohla vsáknout. Ale tyto rostliny jsou snad nejodolnější, jaké jsem poznal, už po několika dnech teplého počasí bylo vidět, že ztráty brzy nahradí. Psát o tom, že zmrzly Cylindropuntia leptocaulis (DC.) Knuth, Opuntia imbricata (Haw.) DC., O. lindheimeri Eng., O. basilaris Eng. et Bigel. je snad zbytečné, ty prostě zmrznout musely, ač zatím velice dobře prosperovaly již několik let...
U rostlin pěstovaných v nevytápěném a dokonce celou zimu větraném skleníku (kvůli snížení vlhkosti vzduchu i substrátu) vyzněla situace na konci letošní zimy trochu optimističtěji. Téměř úplně sice zmrzly O. imbricata, ze kterých zbyly snad životaschopné jen bazální části kmínků. Zcela a bez výjimky zmrzly O. lindheimeri. Ostatní druhy opuncií vydržely tuhou zimu bez poškození, asi právě díky tomu, že byly v suchu.
Echinocereus albispinus Troy, OC
O echinocereusech ztracených v letošní zimě se bude psát těžko, protože právě v tomto rodu byly ztráty snad největší. Než bych vyjmenoval všechny zmrzlé rostliny, pomalu by přišla další zima, takže uvedu jen ty, které zmrznout neměly. V první řadě to byly některé formy či variety Echinocereus triglochidiatus Eng., např. var. arizonicus (Rose) L. Benson – SB 488, Hidalgo Co., NM, var. gonacanthus (Eng. et Bigel.) Boiss. – M 184, San Ysidro, NM, var. melanacanthus (Eng.) L. Benson – SB 128, Bernalillo Co., NM, var. neomexicanus (Standl.) Standl. ex W. T. Marsh. – SB 49, Sierra Co., NM a ještě několik dalších forem převážně z jižnějších oblastí Nového Mexika a Arizony. Ani okruh E. viridiflorus Eng. nebyl ušetřen, například pomrzly formy M 155, Sandia Mts., NM; SB 170, Santa Fe, NM; SB 876, Chaffee Co., Colorado a několik dalších forem získaných ze semen z tuzemských nabídek.
V úkrytu nevytápěného skleníku všechny variety E. triglochidiatus i E. viridiflorus přežily beze ztrát a bez pohromy a dokonce nabývám přesvědčení, že tato zima je »vybudila« k bohatšímu kvetení.
Další ztráty v rodu Echinocereus jen v rychlosti, např. E. caespitosus (Eng.) Eng., E. purpureus Lahm., E. melanocentrus Lowry, E. fitchii Br. et R., E. enneacanthus Eng., E. hempelii Fobe, tedy vesměs vše formy zahrnované dnes do okruhu E. reichenbachii (Tersch.) Haage f. x Br. et R.
Naopak příjemně překvapil E. baileyi Rose, který všechny útrapy ve zdraví přečkal bez zatím viditelných následků. Rostliny se již napily a vegetují.
U těch »ostatních« echinocereusů to bylo bohužel i v krytu skleníku obdobné. Odešly některé E. hempelii (asi 50 % pěstovaných rostlin – zpravidla žel ty nejstarší, které už ve skleníku přežily nejednu zimu), E. purpureus (!), některé rostliny E. enneacanthus a část rostlin E. fitchii a E. baileyi Rose. Z několika rostlin E. reichenbachii (?) vydržely nejlépe bělotrnné formy, označované v našich sbírkách názvem E. sp. Home Mts. Bez výjimky zmrzly i E. salm-dyckianus, které v netemperovaném skleníku bez poškození přežily již dvě předcházející zimy.
Po každé zimě zbyde vždy několik míst k zaplnění…
Podobná situace je po letošní zimě i mezi eskobáriemi, které jsem také považoval za velmi odolné. Některé rostliny okruhu Escobaria vivipara (Nutt.) F. Buxb. potvrdily svou pověst, např. var. vivipara, var. neomexicana (Eng.) Buxb. – SB 169, Santa Fe Co., NM (ale forma SB 701, Bernalillo Co., NM, částečně vymrzla, zatímco SB 721, El Paso Co., Tx, dokonale). Ostatní variety už tak »úspěšné« nebyly a jejich vyjmenovávání by zabralo příliš místa. Co však mne překvapilo velice nemile, bylo poškození u rostlin Escobaria missouriensis (Sweet) Hunt. Sice ne všechny rostliny vymrzly, ale např. formy SB 205, Sandoval Co., NM a SB 204, Mesa Co., Colorado, které měly být dostatečně odolné, zklamaly. O tom, že nevydrží formy var. caespitosa (Eng.) Hunt, var. robustior (Eng.) Hunt a var. asperispina (Boed.) Hunt, jsem věděl dopředu, tyto rostliny mohly jen překvapit, což se v několika případech i stalo (E. missouriensis var. caespitosa Montgomery Co., Ks, E. missouriensis var. asperispina Lau 1317, Ascensión, NL). Jinak ovšem se dá říci, že tento okruh rostlin zklamal, tedy alespoň v letošní zimě. Ale na druhé straně mohu napsat, že tyto rostliny (v počáteční euforii jsem všechny nevysadil volně ven, ale část stále pěstuji od dubna do listopadu venku a na zimu přenáším do nevytápěného skleníku) přečkaly bez poškození pod sklem v nevytápěném skleníku a nasadily na květ v nebývalém počtu. Totéž lze uvést i u všech ostatních rostlin, které venku nepřečkaly.
O sukulentech, které jsem vysadil ven, je dnes možné mluvit již jen v minulém čase (téměř stoprocentně). Formy Agave utahensis Eng., A. parryi Eng.,
A. lechuguilla Torr. (ty byly chráněny jen lehkým krytem proti vlhku zhora), Yucca glauca, Delosperma cooperi (Hook. f.) L. Bol., D. lineare L. Bol. a další a další bez milosti »odešly«. Opět ty samé rostliny ve skleníku přečkaly bez poškození.
(Tyto poznatky byly získány na okraji Polabské nížiny v nadmořské výšce asi 160 metrů a zčásti i v mnohem drsnějších podmínkách výše položené Příbrami, kde byly v letošní zimě zaznamenány nejnižší teploty až –20°C – o jeden stupeň chladneji než v Polabí –, takže opět neplatí obecně, ani se nesnažíme je nějak generalizovat, proto prosíme čtenáře, aby tyto řádky brali jen jako příklad, na jiných místech a v jiných podmínkách budou výsledky opět jiné).
Možný závěr – mráz ano, vlhko ne!
Zkrátka – musím dát za pravdu J. Říhovi a raději rostliny zimovat sice mrazivě, ale v suchu, než zkoušet, co vydrží – jenže ta představa, že rostliny poručíme přírodě a ony jsou bez našeho zasahování schopny existence, stále láká.
Na závěr přece jen něco pozitivního – i když venku bez milosti zmrzly sklerokaktusy (včetně koloradoí), toumeje a navajoe, přece jen některé z těchto rostlin s »modrou krví« přečkaly bez pohromy a kvetly. Jsou to rostliny rodu Pediocactus Br. et R., a to jak roubované (P. simpsonii var. simpsonii, P. nigrispinus), tak i pravokořenné (P. simpsonii var. minor SB 203).
Pod záštitou nevytápěného skleníku vydržely sklerokaktusy, koloradoa, toumeje i pediokaktusy bez pohromy, dokonce i v těch případech, kdy ztratily mrazem a částečně i zakapáváním některé podnožové opuncie a echinocereusy, přesto většinou i vykvetly! O nich ale podrobněji snad až někdy příště.
Po všech těch katastrofách přece jen dobrá zpráva, jenže stále je třeba mít na paměti i onu starou moudrost, že O všech věcech se má pochybovat...
Texty v modré barvě – zkušenosti z »mírnější« varianty přezimování ze skleníku, které zaznamenal druhý z autorů.
Latiníci ať mi odpustí (volně přeloženo snad O všech věcech se má pochybovat!), ale právě toto velmi moudré a velmi staré přísloví – už si nevzpomínám, kdy a kde jsem je četl – mne napadlo, když jsem se začátkem dubna postavil nad »skalku« s volnou výsadbou kaktusů a viděl to, co dokázala způsobit jedna jediná zima. V té chvíli jsem před očima viděl všechny ty články v různých časopisech a knihách, všechny ty povzbudivé údaje o odolnosti rostlin z nabídek Mesa Garden... a nyní došlo k tvrdé konfrontaci s realitou středoevropské zimy. Podruhé, a vlastně tenkrát mne to přimělo k napsání těchto řádek, mne toto přísloví napadlo, když jsem při přípravě druhého čísla letošního časopisu přepisoval do počítače recenzi Jana Říhy na knihy o kaktusech Jihozápadu USA pana Hochstättera – cituji: »Vzhledem k prodlužujícím se zimám, ke stoupajícím cenám energie a vzhledem k nedostatku času se v chladných krajích zeměkoule prosazují stále více mrazuvzdorné sukulenty, které je možné pěstovat ve skleníku i na zahradě bez topení. Považuji za zbytečné tyto rostliny přivykat na naši zimu „na skalce“. Tam, kde rostou, mají jiné sumy srážek, mají je jinak rozloženy v ročních obdobích. Nemůžeme proto očekávat, že se našim podmínkám přizpůsobí. Velmi dobře jsou však schopny přečkat zimu v suchém nevytápěném skleníku nebo v jiném suchém „úkrytu“ před vodou.«... a musel jsem autorovi dát za pravdu.
Pediocactus simpsonii a Yucca filamentosa na skalce
Posledních několik let byly zimy poněkud mírné, takže bylo možné nabýt přesvědčení, že pěstování rostlin ve volné kultuře celoročně je v našich zeměpisných šířkách nejen možné, ale přímo snadné. Byl tedy čas, aby příroda dokázala, že »mýlit se je lidské«. Následující řádky budou snad vyznívat příliš pesimisticky, i když se snažím, abych nezaujatě a bez lítosti nad ztracenými rostlinami zhodnotil to, co letošní zima přinesla do mého poznání o pěstování rostlin ve volné kultuře.
Protože je obecně známo, že i negativní poznatky mají svou váhu, začnu ztrátami, a to těmi, které jsem čekal nejméně. Mezi silně poškozené až úplně poškozené rostliny mohu již dnes klidně zařadit Opuntia pheacantha var. camanchica (Eng. et Bigel.) L. Benson, jejíž zhruba metrový trs je poškozen z 90 procent, jen nejstarší články možná ještě dokáží zregenerovat (pokud následující zimy nebudou vlastními sestrami té letošní), ale to bude otázkou několika let. O. humifusa var. humifusa (Raf.) Raf. syn. O. compressa (Salisb.) Macbr., kterou mám ve dvou provedeních, a to množenou z článků, získaných od přátel a také z výsevů semen od fy Mesa Garden s udaným nalezištěm Pt. Peele Co., Ont., Can. Semenáčky (zhruba 10 let staré a již několik let kvetoucí) vydržely bez pohromy, což nelze říci o rostlinách množených z článků, které určitě již zažily mnoho zim na různých místech v Čechách. Lehčí poškození jsem zjistil i na několika rostlinách O. humifusa var. rafinesquei Eng. (syn. O. rafinesquei Eng.), ale ty jsou na nejvíce »mokrém« místě, takže prakticky musely při každé slabší oblevě »plavat«, protože zem rozmrzla jen na povrchu, takže se voda nemohla vsáknout. Ale tyto rostliny jsou snad nejodolnější, jaké jsem poznal, už po několika dnech teplého počasí bylo vidět, že ztráty brzy nahradí. Psát o tom, že zmrzly Cylindropuntia leptocaulis (DC.) Knuth, Opuntia imbricata (Haw.) DC., O. lindheimeri Eng., O. basilaris Eng. et Bigel. je snad zbytečné, ty prostě zmrznout musely, ač zatím velice dobře prosperovaly již několik let...
U rostlin pěstovaných v nevytápěném a dokonce celou zimu větraném skleníku (kvůli snížení vlhkosti vzduchu i substrátu) vyzněla situace na konci letošní zimy trochu optimističtěji. Téměř úplně sice zmrzly O. imbricata, ze kterých zbyly snad životaschopné jen bazální části kmínků. Zcela a bez výjimky zmrzly O. lindheimeri. Ostatní druhy opuncií vydržely tuhou zimu bez poškození, asi právě díky tomu, že byly v suchu.
Echinocereus albispinus Troy, OC
O echinocereusech ztracených v letošní zimě se bude psát těžko, protože právě v tomto rodu byly ztráty snad největší. Než bych vyjmenoval všechny zmrzlé rostliny, pomalu by přišla další zima, takže uvedu jen ty, které zmrznout neměly. V první řadě to byly některé formy či variety Echinocereus triglochidiatus Eng., např. var. arizonicus (Rose) L. Benson – SB 488, Hidalgo Co., NM, var. gonacanthus (Eng. et Bigel.) Boiss. – M 184, San Ysidro, NM, var. melanacanthus (Eng.) L. Benson – SB 128, Bernalillo Co., NM, var. neomexicanus (Standl.) Standl. ex W. T. Marsh. – SB 49, Sierra Co., NM a ještě několik dalších forem převážně z jižnějších oblastí Nového Mexika a Arizony. Ani okruh E. viridiflorus Eng. nebyl ušetřen, například pomrzly formy M 155, Sandia Mts., NM; SB 170, Santa Fe, NM; SB 876, Chaffee Co., Colorado a několik dalších forem získaných ze semen z tuzemských nabídek.
V úkrytu nevytápěného skleníku všechny variety E. triglochidiatus i E. viridiflorus přežily beze ztrát a bez pohromy a dokonce nabývám přesvědčení, že tato zima je »vybudila« k bohatšímu kvetení.
Další ztráty v rodu Echinocereus jen v rychlosti, např. E. caespitosus (Eng.) Eng., E. purpureus Lahm., E. melanocentrus Lowry, E. fitchii Br. et R., E. enneacanthus Eng., E. hempelii Fobe, tedy vesměs vše formy zahrnované dnes do okruhu E. reichenbachii (Tersch.) Haage f. x Br. et R.
Naopak příjemně překvapil E. baileyi Rose, který všechny útrapy ve zdraví přečkal bez zatím viditelných následků. Rostliny se již napily a vegetují.
U těch »ostatních« echinocereusů to bylo bohužel i v krytu skleníku obdobné. Odešly některé E. hempelii (asi 50 % pěstovaných rostlin – zpravidla žel ty nejstarší, které už ve skleníku přežily nejednu zimu), E. purpureus (!), některé rostliny E. enneacanthus a část rostlin E. fitchii a E. baileyi Rose. Z několika rostlin E. reichenbachii (?) vydržely nejlépe bělotrnné formy, označované v našich sbírkách názvem E. sp. Home Mts. Bez výjimky zmrzly i E. salm-dyckianus, které v netemperovaném skleníku bez poškození přežily již dvě předcházející zimy.
Po každé zimě zbyde vždy několik míst k zaplnění…
Podobná situace je po letošní zimě i mezi eskobáriemi, které jsem také považoval za velmi odolné. Některé rostliny okruhu Escobaria vivipara (Nutt.) F. Buxb. potvrdily svou pověst, např. var. vivipara, var. neomexicana (Eng.) Buxb. – SB 169, Santa Fe Co., NM (ale forma SB 701, Bernalillo Co., NM, částečně vymrzla, zatímco SB 721, El Paso Co., Tx, dokonale). Ostatní variety už tak »úspěšné« nebyly a jejich vyjmenovávání by zabralo příliš místa. Co však mne překvapilo velice nemile, bylo poškození u rostlin Escobaria missouriensis (Sweet) Hunt. Sice ne všechny rostliny vymrzly, ale např. formy SB 205, Sandoval Co., NM a SB 204, Mesa Co., Colorado, které měly být dostatečně odolné, zklamaly. O tom, že nevydrží formy var. caespitosa (Eng.) Hunt, var. robustior (Eng.) Hunt a var. asperispina (Boed.) Hunt, jsem věděl dopředu, tyto rostliny mohly jen překvapit, což se v několika případech i stalo (E. missouriensis var. caespitosa Montgomery Co., Ks, E. missouriensis var. asperispina Lau 1317, Ascensión, NL). Jinak ovšem se dá říci, že tento okruh rostlin zklamal, tedy alespoň v letošní zimě. Ale na druhé straně mohu napsat, že tyto rostliny (v počáteční euforii jsem všechny nevysadil volně ven, ale část stále pěstuji od dubna do listopadu venku a na zimu přenáším do nevytápěného skleníku) přečkaly bez poškození pod sklem v nevytápěném skleníku a nasadily na květ v nebývalém počtu. Totéž lze uvést i u všech ostatních rostlin, které venku nepřečkaly.
O sukulentech, které jsem vysadil ven, je dnes možné mluvit již jen v minulém čase (téměř stoprocentně). Formy Agave utahensis Eng., A. parryi Eng.,
A. lechuguilla Torr. (ty byly chráněny jen lehkým krytem proti vlhku zhora), Yucca glauca, Delosperma cooperi (Hook. f.) L. Bol., D. lineare L. Bol. a další a další bez milosti »odešly«. Opět ty samé rostliny ve skleníku přečkaly bez poškození.
(Tyto poznatky byly získány na okraji Polabské nížiny v nadmořské výšce asi 160 metrů a zčásti i v mnohem drsnějších podmínkách výše položené Příbrami, kde byly v letošní zimě zaznamenány nejnižší teploty až –20°C – o jeden stupeň chladneji než v Polabí –, takže opět neplatí obecně, ani se nesnažíme je nějak generalizovat, proto prosíme čtenáře, aby tyto řádky brali jen jako příklad, na jiných místech a v jiných podmínkách budou výsledky opět jiné).
Možný závěr – mráz ano, vlhko ne!
Zkrátka – musím dát za pravdu J. Říhovi a raději rostliny zimovat sice mrazivě, ale v suchu, než zkoušet, co vydrží – jenže ta představa, že rostliny poručíme přírodě a ony jsou bez našeho zasahování schopny existence, stále láká.
Na závěr přece jen něco pozitivního – i když venku bez milosti zmrzly sklerokaktusy (včetně koloradoí), toumeje a navajoe, přece jen některé z těchto rostlin s »modrou krví« přečkaly bez pohromy a kvetly. Jsou to rostliny rodu Pediocactus Br. et R., a to jak roubované (P. simpsonii var. simpsonii, P. nigrispinus), tak i pravokořenné (P. simpsonii var. minor SB 203).
Pod záštitou nevytápěného skleníku vydržely sklerokaktusy, koloradoa, toumeje i pediokaktusy bez pohromy, dokonce i v těch případech, kdy ztratily mrazem a částečně i zakapáváním některé podnožové opuncie a echinocereusy, přesto většinou i vykvetly! O nich ale podrobněji snad až někdy příště.
Po všech těch katastrofách přece jen dobrá zpráva, jenže stále je třeba mít na paměti i onu starou moudrost, že O všech věcech se má pochybovat...
Texty v modré barvě – zkušenosti z »mírnější« varianty přezimování ze skleníku, které zaznamenal druhý z autorů.