Alpinum nebo andinum, nebo...
Zahrnout do: mrazuvzdorné kaktusy
Tento článek jsem nasal spolu s Janem Klikarem a vyšel v časopisu Kaktusy č. 2, s. 44, 1996
nemusí odpovídat představě o místech (prostorách), kde pěstujeme ve volné výsadbě různé kaktusy po celý rok. Jde totiž o kaktusy nejen z And, ale mnohem více o rostliny z Ameriky severní.
Přednesená otázka je ale spíše pro teoretiky kaktusářské historie či jazykozpytce, proto se ani nebudeme pokoušet na ni odpovídat. K této polemice snad můžeme dodat jen to, že podobný problém řešil již na sklonku dvacátých let A. V. Frič, který zavedl název andinum snad proto, že v té době - po návratu z poslední cesty do Jižní Ameriky - se snažil aklimatizovat a volně pěstovat rostliny dovezené z vysokých And. Asi se mu to ale moc nedařilo, protože jeho počáteční nadšení pro tyto zkoušky brzy vzalo za své...
Tento poněkud nekonvenční úvod jsme dnes zvolili proto, že máme v úmyslu věnovat se v našem volném povídání o mrazuvzdorných a zimovzdorných rostlinách kaktusům z Jižní Ameriky. Druhů rostoucích jižně od obratníku Kozoroha, které by byly schopny přečkat naši zimu volně bez krytu, asi není mnoho (alespoň podle našich zkušeností). Bývá s nimi více smutku (když nevydrží) než radostí. O něco lepší výsledky ale máme, když je můžeme pěstovat (nebo alespoň zimovat) v nevytápěném skleníku (dobře větraném), kde jim můžeme zajistit v zimních měsících sucho. Čím to je, že počet severoamerických zimo-a a mrazuvzdorných kaktusů je několikanásobně vyšší než výčet jejich příbuzných z Jižní Ameriky? To je otázka, kterou si klademe již delší dobu, ale, jak se zdá, odpověď na ni je pro nás zatím stále v nedohlednu. Jednou z možných odpovědí je snad i to, že jsme ještě ani nevyzkoušeli mnohé druhy, které by k tomu mohly mít předpoklady.
V literatuře, která se problémům odolnosti jihoamerických rostlin vůči nízkým teplotám věnuje, se opakuje zpravidla jen malý výčet stále týchž jmen rodů a druhů. Když to s nimi ale chceme zkusit, zjistíme, že jsou to rostliny buď téměř nedosažitelné (Maihuenia, Austrocactus apod.), nebo jsou naopak ve sbírkách pěstovány již tak dlouho ve skleníkové kultuře, že si už natolik zvykly na «šetrné» zacházení, že již «zapomněly», jak se mají chovat. Zde můžeme uvést např. Neowerdermannia vorewerkii Frič, Gymnocalycium gibbosum (Haw.) Pfeiff., ale třeba i Echinopsis melanopotamica Speg., která je dnes vedena jen jako synonymum k E. leucantha (Gill.) Waplers, případně několik příslušníků rodů Aylostera, Rebutia (Aylostera, Mediolobivia, Digitorebutia...), Lobivia.
Někdy jsou uváděny také Helianthocereus crassicaulis Backeb., H. grandiflorus (Br. et R.) Backeb., případně i další. Je tedy vhodné pěstovat kaktusy, se kterými počítáme pro výsadbu na skalkách či v nevytápěných sklenících ze semen a již od počátku je otužovat. Máme-li pak k dispozici semena z rostlin, které byly již tímto způsobem pěstovány, budou naše výsledky nesporně výrazně lepší.
Vyjmenovávat zde všechny druhy vyčtené z jiné literatury by nebylo účelné, proto se soustředíme jen na ty, které jsme «zkoušce» podrobili. A abychom si vytvořili alespoň nějaký systém, začneme tentokrát abecedně.
Prvním rodem je tedy Austrocactus Br. et R. emend. Cast. et Lelong. Jde o cylindrické až krátce sloupkovité rostliny, které většinou vypadají jako malé, ale výrazně otrněné cereusy. Zkušenosti máme se třemi druhy, z toho u jednoho si netroufáme určit jméno [snad A. coxii (K. Sch.) Backeb.?]. Jsou to Austrocactus dusenii (Web.) Backeb., který sice naroubován na opuncii je schopen snášet mrazy, a pokud se jeho tělo nedostane do styku s vlhkým substrátem i vlhkou zimu. Ale v tom je právě problém, protože opuncie při přípravě na zimu značně mění svůj objem a pokud jsou nízko oroubované, zatahují do země i roub, pokud jsou naopak vysoko oroubované, mají tendenci poléhat, čímž je výsledek opět stejný, tedy hniloba roubu a následná ztráta. Austrocactus patagonicus (Web.) Backeb. jsme zatím odzkoušeli jen na odolnost vůči mrazu - obstál, a to jak roubovaný, tak i pravokořenný. Ovšem pro přezimování jsme raději volili metodu «nohy v suchu», tedy v suchu nevytápěného, ale dobře větraného skleníku.
Určitým nedostatkem těchto rostlin je to, že jejich semena jsou u nás i v zahraničí nabízena jen minimálně a o jejich klíčivosti lze hovořit jako o horší než špatné (i když v nedávné době se i u nás objevila malá nabídka čerstvých importních semen. Rostliny se občas v nějaké té tuzemské nabídce objeví, ale většinou jsou poznamenány negativním vlivem přehnaného vegetativního množení.
Dalším rodem, který v sobě ukrývá odolné druhy, je Gymnocalycium Pfeiff. Jedním z nich je G. bruchii (Speg.) Hoss. (syn. G. lafaldense Vpl.). O tom, že je to druh schopný odolávat velmi nízkým teplotám, se jistě přesvědčilo více kaktusářů, hlavně po přečtení článku dr. Schütze v tomto časopisu (č. 1, str. 10-11, 1982). Odolnost vůči nízkým teplotám můžeme rovněž potvrdit.
V našich záznamech máme zatím jako nejnižší údaj uvedeno -19ºC! Pokud jde ovšem o odolnost vůči zimě, tedy mráz ve spojení s vlhkem, musíme konstatovat, že v tomto případě již moc úspěchů nemáme, i když některé rostliny odolaly, za celou následnou vegetační sezónu se příliš nevzpamatovaly a další zima pak již byla většinou tou poslední. Od tohoto druhu známe ze sbírek i z literatury několik forem lišících se do jisté míry zbarvením, délkou a postavením trnů. Podle našich zkušeností se nám jeví jako nejodolnější forma s narůžovělými přilehlými trny.
Podobné zkušenosti jako s G. bruchii máme i s G. gibbosum. I u něj můžeme konstatovat poměrně velkou odolnost vůči mrazům, ale nejlépe jen v suchém prostředí. Při spojení nízkých teplot a vlkého substrátu končívá jeho život podobně jako u předchozího druhu. Rozhodně nechceme neomylně tvrdit, že je to jejich obecná vlastnost. Jde totiž většinou o rostliny pěstované v «teplejší» kultuře již mnoho desítek let, takže mohlo dojít k narušení genové informace a rostliny si již «nepamatují», jak by se měly chovat. U těchto druhů má tedy velký význam právě to opakované množení ze semen, o kterém jsme se zmínili na začátku tohoto článku.
Nyní v našem abecedním pořádku učiníme skok, při kterém mineme rod Maihuenia Phil. ex K. Schumann, který je sice často jako zimovzdorný uváděn, ale my s ním zatím nemáme dostatek vlastních zkušeností, protože několik málo semenáčů pěstujeme (zatím ve studeném skleníku) teprve druhým rokem. Dostaneme se tedy rovnou k rodu Pterocactus K. Schumann. Z tohoto rodu máme zatím zkušenosti se třemi zástupci. Vedeny je máme pod jmény P. tuberosus (Pfeiff.) Br. et R., P. decipiens Guerke a P. suqinensis, tedy tak, jak jsme je před lety získali. První a druhý druh jsou dnes vedeny jen jako synonyma pro P. kuntzei K. Schumann (podle R. Kieslinga, 1990), ale častěji je ve sbírkách najdeme právě pod jmény P. tuberosus a P. decipiens Br. et R. Jméno třetího «druhu» jsme doposud v žádné literatuře nenašli a pravděpodobně půjde o zkomoleninu místního názvu nebo o jméno vymyšlené z komerčních důvodů.
U všech tří druhů jde o rostliny dosti podobné, vyrůstající z dosti velkých a dlouhých hlízovitých kořenů a lišící se v podstatě jen sílou a délkou stonků a částečně i odstínem barvy květů. t. tuberosus má stonky nejdejší a silné asi 10 mm, květy špinavě žluté s hnědavým nádechem hlavně na vnějších okvětních lístcích. P. decipiens má stonky až 300 mm dlouhé a až 12 mm silné, květy čistě žluté, až 45 mm široké, talířovitě otevřené. P. suqinensis má stonky jen 3-4 mm silné, kratší, květy leskle žluté, 3-4 mm široké a jakoby mírně přivřené a plnější než předešlé druhy.
Výhodou těchto rostlin je to, že i po omrznutí a ztrátě většiny nadzemních částí těla velmi snadno regenerují ze zásob dosti velkých a odolných hlízovitých kořenů, které dokáží narůst a zatáhnout se dosti hluboko do substrátu a tak vlastně odolávat nepříznivým podmínkám zimního období. (Podrobnější informace o těchto rostlinách na jejich přirozených stanovištích naleznete v článku J. Procházky Na nalezištích pterokaktusů v 1. čísle 1996 tohoto časopisu, str. 8 - pozn. red.)
Posledním druhem z jihoamerického kontinentu, o kterém se dnes chceme zmínit (a který byl až do letošní extrémně dlouhé a střídavě vlhké zimy) v našich podmínkách schopen celoročního pěstování (pro zimování v suchém nevytápěném skleníku to platí stále), je «horská Opuntia sp. Mendosa». Její semena, která mimochodem klíčila na 50 %, získal a vysel první z autorů v roce 1983 z nabídky dr. Janouška ze Sokolova, který tento druh nabízel jako přímý import z Argentiny. Jsou to opět rostliny vzrůstající z mohutného řepovitého kořene. Články jsou (při pěstování bez skla) na slunci i za mrazu bronzově hnědé a silně připomínají Maihueniopsis darwinii (Hensl.) Ritt., ale ve zmenšeném vydání (článek má asi jen 15 mm v průměru). Květy tyto rostliny zatím neukázaly, ačkoliv za ta léta narostly do slušně velkých trsů, ale i tak jsou pohledné.
Určitě existují i další druhy i z některých jiných rodů, především z vysokohorských poloh a z oblasti Patagonie, které by mohly mít pro mrazivé přezimování přirozené předpoklady (některé tefrokaktusy). Ty však čekají na vytypování a vyzkoušení. Snad nám v tom pomohou i výsevy importních semen z těchto oblastí, které se k nám i zásluhou našich českých kaktusářů-cestovatelů začínají znovu poznenáhlu dostávat.
nemusí odpovídat představě o místech (prostorách), kde pěstujeme ve volné výsadbě různé kaktusy po celý rok. Jde totiž o kaktusy nejen z And, ale mnohem více o rostliny z Ameriky severní.
Přednesená otázka je ale spíše pro teoretiky kaktusářské historie či jazykozpytce, proto se ani nebudeme pokoušet na ni odpovídat. K této polemice snad můžeme dodat jen to, že podobný problém řešil již na sklonku dvacátých let A. V. Frič, který zavedl název andinum snad proto, že v té době - po návratu z poslední cesty do Jižní Ameriky - se snažil aklimatizovat a volně pěstovat rostliny dovezené z vysokých And. Asi se mu to ale moc nedařilo, protože jeho počáteční nadšení pro tyto zkoušky brzy vzalo za své...
Tento poněkud nekonvenční úvod jsme dnes zvolili proto, že máme v úmyslu věnovat se v našem volném povídání o mrazuvzdorných a zimovzdorných rostlinách kaktusům z Jižní Ameriky. Druhů rostoucích jižně od obratníku Kozoroha, které by byly schopny přečkat naši zimu volně bez krytu, asi není mnoho (alespoň podle našich zkušeností). Bývá s nimi více smutku (když nevydrží) než radostí. O něco lepší výsledky ale máme, když je můžeme pěstovat (nebo alespoň zimovat) v nevytápěném skleníku (dobře větraném), kde jim můžeme zajistit v zimních měsících sucho. Čím to je, že počet severoamerických zimo-a a mrazuvzdorných kaktusů je několikanásobně vyšší než výčet jejich příbuzných z Jižní Ameriky? To je otázka, kterou si klademe již delší dobu, ale, jak se zdá, odpověď na ni je pro nás zatím stále v nedohlednu. Jednou z možných odpovědí je snad i to, že jsme ještě ani nevyzkoušeli mnohé druhy, které by k tomu mohly mít předpoklady.
V literatuře, která se problémům odolnosti jihoamerických rostlin vůči nízkým teplotám věnuje, se opakuje zpravidla jen malý výčet stále týchž jmen rodů a druhů. Když to s nimi ale chceme zkusit, zjistíme, že jsou to rostliny buď téměř nedosažitelné (Maihuenia, Austrocactus apod.), nebo jsou naopak ve sbírkách pěstovány již tak dlouho ve skleníkové kultuře, že si už natolik zvykly na «šetrné» zacházení, že již «zapomněly», jak se mají chovat. Zde můžeme uvést např. Neowerdermannia vorewerkii Frič, Gymnocalycium gibbosum (Haw.) Pfeiff., ale třeba i Echinopsis melanopotamica Speg., která je dnes vedena jen jako synonymum k E. leucantha (Gill.) Waplers, případně několik příslušníků rodů Aylostera, Rebutia (Aylostera, Mediolobivia, Digitorebutia...), Lobivia.
Někdy jsou uváděny také Helianthocereus crassicaulis Backeb., H. grandiflorus (Br. et R.) Backeb., případně i další. Je tedy vhodné pěstovat kaktusy, se kterými počítáme pro výsadbu na skalkách či v nevytápěných sklenících ze semen a již od počátku je otužovat. Máme-li pak k dispozici semena z rostlin, které byly již tímto způsobem pěstovány, budou naše výsledky nesporně výrazně lepší.
Vyjmenovávat zde všechny druhy vyčtené z jiné literatury by nebylo účelné, proto se soustředíme jen na ty, které jsme «zkoušce» podrobili. A abychom si vytvořili alespoň nějaký systém, začneme tentokrát abecedně.
Prvním rodem je tedy Austrocactus Br. et R. emend. Cast. et Lelong. Jde o cylindrické až krátce sloupkovité rostliny, které většinou vypadají jako malé, ale výrazně otrněné cereusy. Zkušenosti máme se třemi druhy, z toho u jednoho si netroufáme určit jméno [snad A. coxii (K. Sch.) Backeb.?]. Jsou to Austrocactus dusenii (Web.) Backeb., který sice naroubován na opuncii je schopen snášet mrazy, a pokud se jeho tělo nedostane do styku s vlhkým substrátem i vlhkou zimu. Ale v tom je právě problém, protože opuncie při přípravě na zimu značně mění svůj objem a pokud jsou nízko oroubované, zatahují do země i roub, pokud jsou naopak vysoko oroubované, mají tendenci poléhat, čímž je výsledek opět stejný, tedy hniloba roubu a následná ztráta. Austrocactus patagonicus (Web.) Backeb. jsme zatím odzkoušeli jen na odolnost vůči mrazu - obstál, a to jak roubovaný, tak i pravokořenný. Ovšem pro přezimování jsme raději volili metodu «nohy v suchu», tedy v suchu nevytápěného, ale dobře větraného skleníku.
Určitým nedostatkem těchto rostlin je to, že jejich semena jsou u nás i v zahraničí nabízena jen minimálně a o jejich klíčivosti lze hovořit jako o horší než špatné (i když v nedávné době se i u nás objevila malá nabídka čerstvých importních semen. Rostliny se občas v nějaké té tuzemské nabídce objeví, ale většinou jsou poznamenány negativním vlivem přehnaného vegetativního množení.
Dalším rodem, který v sobě ukrývá odolné druhy, je Gymnocalycium Pfeiff. Jedním z nich je G. bruchii (Speg.) Hoss. (syn. G. lafaldense Vpl.). O tom, že je to druh schopný odolávat velmi nízkým teplotám, se jistě přesvědčilo více kaktusářů, hlavně po přečtení článku dr. Schütze v tomto časopisu (č. 1, str. 10-11, 1982). Odolnost vůči nízkým teplotám můžeme rovněž potvrdit.
V našich záznamech máme zatím jako nejnižší údaj uvedeno -19ºC! Pokud jde ovšem o odolnost vůči zimě, tedy mráz ve spojení s vlhkem, musíme konstatovat, že v tomto případě již moc úspěchů nemáme, i když některé rostliny odolaly, za celou následnou vegetační sezónu se příliš nevzpamatovaly a další zima pak již byla většinou tou poslední. Od tohoto druhu známe ze sbírek i z literatury několik forem lišících se do jisté míry zbarvením, délkou a postavením trnů. Podle našich zkušeností se nám jeví jako nejodolnější forma s narůžovělými přilehlými trny.
Podobné zkušenosti jako s G. bruchii máme i s G. gibbosum. I u něj můžeme konstatovat poměrně velkou odolnost vůči mrazům, ale nejlépe jen v suchém prostředí. Při spojení nízkých teplot a vlkého substrátu končívá jeho život podobně jako u předchozího druhu. Rozhodně nechceme neomylně tvrdit, že je to jejich obecná vlastnost. Jde totiž většinou o rostliny pěstované v «teplejší» kultuře již mnoho desítek let, takže mohlo dojít k narušení genové informace a rostliny si již «nepamatují», jak by se měly chovat. U těchto druhů má tedy velký význam právě to opakované množení ze semen, o kterém jsme se zmínili na začátku tohoto článku.
Nyní v našem abecedním pořádku učiníme skok, při kterém mineme rod Maihuenia Phil. ex K. Schumann, který je sice často jako zimovzdorný uváděn, ale my s ním zatím nemáme dostatek vlastních zkušeností, protože několik málo semenáčů pěstujeme (zatím ve studeném skleníku) teprve druhým rokem. Dostaneme se tedy rovnou k rodu Pterocactus K. Schumann. Z tohoto rodu máme zatím zkušenosti se třemi zástupci. Vedeny je máme pod jmény P. tuberosus (Pfeiff.) Br. et R., P. decipiens Guerke a P. suqinensis, tedy tak, jak jsme je před lety získali. První a druhý druh jsou dnes vedeny jen jako synonyma pro P. kuntzei K. Schumann (podle R. Kieslinga, 1990), ale častěji je ve sbírkách najdeme právě pod jmény P. tuberosus a P. decipiens Br. et R. Jméno třetího «druhu» jsme doposud v žádné literatuře nenašli a pravděpodobně půjde o zkomoleninu místního názvu nebo o jméno vymyšlené z komerčních důvodů.
U všech tří druhů jde o rostliny dosti podobné, vyrůstající z dosti velkých a dlouhých hlízovitých kořenů a lišící se v podstatě jen sílou a délkou stonků a částečně i odstínem barvy květů. t. tuberosus má stonky nejdejší a silné asi 10 mm, květy špinavě žluté s hnědavým nádechem hlavně na vnějších okvětních lístcích. P. decipiens má stonky až 300 mm dlouhé a až 12 mm silné, květy čistě žluté, až 45 mm široké, talířovitě otevřené. P. suqinensis má stonky jen 3-4 mm silné, kratší, květy leskle žluté, 3-4 mm široké a jakoby mírně přivřené a plnější než předešlé druhy.
Výhodou těchto rostlin je to, že i po omrznutí a ztrátě většiny nadzemních částí těla velmi snadno regenerují ze zásob dosti velkých a odolných hlízovitých kořenů, které dokáží narůst a zatáhnout se dosti hluboko do substrátu a tak vlastně odolávat nepříznivým podmínkám zimního období. (Podrobnější informace o těchto rostlinách na jejich přirozených stanovištích naleznete v článku J. Procházky Na nalezištích pterokaktusů v 1. čísle 1996 tohoto časopisu, str. 8 - pozn. red.)
Posledním druhem z jihoamerického kontinentu, o kterém se dnes chceme zmínit (a který byl až do letošní extrémně dlouhé a střídavě vlhké zimy) v našich podmínkách schopen celoročního pěstování (pro zimování v suchém nevytápěném skleníku to platí stále), je «horská Opuntia sp. Mendosa». Její semena, která mimochodem klíčila na 50 %, získal a vysel první z autorů v roce 1983 z nabídky dr. Janouška ze Sokolova, který tento druh nabízel jako přímý import z Argentiny. Jsou to opět rostliny vzrůstající z mohutného řepovitého kořene. Články jsou (při pěstování bez skla) na slunci i za mrazu bronzově hnědé a silně připomínají Maihueniopsis darwinii (Hensl.) Ritt., ale ve zmenšeném vydání (článek má asi jen 15 mm v průměru). Květy tyto rostliny zatím neukázaly, ačkoliv za ta léta narostly do slušně velkých trsů, ale i tak jsou pohledné.
Určitě existují i další druhy i z některých jiných rodů, především z vysokohorských poloh a z oblasti Patagonie, které by mohly mít pro mrazivé přezimování přirozené předpoklady (některé tefrokaktusy). Ty však čekají na vytypování a vyzkoušení. Snad nám v tom pomohou i výsevy importních semen z těchto oblastí, které se k nám i zásluhou našich českých kaktusářů-cestovatelů začínají znovu poznenáhlu dostávat.