Ach, ty eskobárie
Zahrnout do: mrazuvzdorné kaktusy
Tento článek jsem nasal spolu s Janem Klikarem a vyšel v časopisu Kaktusy č. 1, s. 16, 1996
Ve dvou předešlých článcích v loňských posledních dvou číslech jsme čtenářům představili zástupce dvou rodů, které je možné i v našich podmínkách pěstovat volně venku. Pořadí bylo zcela záměrné, protože odráželo počet druhů v jednotlivých rodech, které jsou pro venkovní výsadby vhodné. Třetí v pořadí jsou podle našeho názoru někteří zástupci rodu Escobaria Br. et R. emend. John et Riha. Jmenovitě to jsou rostliny z okruhů Escobaria vivipara (Nutt.) F. Buxb. a Escobaria missouriensis (Sweet) Hunt. Hned v úvodu předesíláme, že taxonomie těchto rostlin je neustálená a názory profesionálních botaniků se výrazně liší.
Hlavním rozporem je zařazení těchto rostlin buď do rodu Escobaria (což preferují evropští botanici), nebo do rodu Coryphantha, případně Neobesseya (okruh rostlin E. missouriensis) nebo dokonce do rodu Mammillaria (v těchto případech jde vysloveně o severoamerickou záležitost. Protože účelem tohoto článku není zabývat se teoretickými otázkami, odkazujeme zájemce o bližší poznání na články Ing. Šedivého: Escobaria vivipara (Nutt.) F. Buxbaum v našem časopisu z r. 1984, č. 5, str. 109–111, kde je i přehledná mapka výskytu celého komplexu, a na příspěvek téhož autora v Aztekia 13, 1990, str. 39–48, kde je obšírné a vyčerpávající pojednání o okruhu Escobaria missouriensis, opět s mapkou výskytu. Nyní již k jednotlivým druhům z obou těchto skupin rostlin vhodným k venkovnímu pěstování.
Escobaria vivipara patří k nejdéle známým severoamerickým kaktusům vůbec (spolu s E. missouriensis), což je zřejmě dáno jejím výskytem na obrovských rozlohách od jihu Kanady až po sever Mexické federace. Nejrozšířenější je nominální varieta vivipara, která roste od Alberty, Saskatchewanu a Manitoby jižním směrem přes obě Dakoty, Wyoming, Nebrasku, Kansas, Kolorado, Nové Mexiko, Oklahomu až po Texas, jihozápadním směrem pak přes Montanu, Idaho a Oregon až do Nevady. Jak je vidět podle načrtnutého výskytu, musejí rostliny snášet na severu hluboké poklesy teplot pod bod mrazu (až –40 st. C), naopak na jihu areálu výskytu jsou v letních měsících vystaveny vysokým teplotám blížícím se 40 st. C ve stínu, což je přímo předurčuje pro celoroční pěstování ve volné kultuře. Když jsme tyto rostliny začínali pěstovat ve skleníku, nebylo to s nimi vůbec jednoduché, protože při jarním přesazování bývaly tyto rostliny bez kořenů, což málem vedlo až k jejich zatracení, ale protože dokázaly kořeny zregenerovat v poměrně krátké době, došli jsme k přesvědčení, že u této skupiny rostlin půjde asi o jev naprosto běžný i v přírodě, kde se tímto způsobem rostliny zřejmě brání ztrátou kořenů při přemokření v zimních měsících. Raději je samy dobrovolně «shodí», dokud neuhnijí vlivem vlhka, což by mohlo vést i k hnilobě celého těla. Proto rostlinám kořeny příliš často nekontrolujeme a spoléháme, že příroda si poradí sama. A ona si opravdu umí poradit, protože všechny rostliny, které pocházejí z tak tvrdých přírodních podmínek, jsou obdařeny schopností na podzim, ještě před příchodem mrazů, zahustit tělní šťávy natolik, že veškerá voda je v buňkách vázána na cukry, čímž se posouvá hranice «bodu zmrznutí». Opticky vše vypadá tak, že rostliny ztrácejí na objemu a scvrkávají se. Proto žádná z těchto rostlin nevypadá přes zimu ani na začátku vegetace příliš vábně a určitě by si ji «skleníkový» kaktusář v tomto stavu asi ani náhodou do sbírky nezařadil.
Další velmi odolnou varietou je podle našich zkušeností varieta neomexicana (Eng.) Buxb., jejímž centrem výskytu je Nové Mexiko, ale rostliny byly nalezeny i v Texasu. V porovnání s var. vivipara jde o rostliny s kratšími tuberkulemi a více ostny, pod kterými nebývá (na rozdíl od «zelené» var. vivipara) tělo vidět. Tyto dvě prvně jmenované vatriety jsou zcela odolné a můžeme je pěstovat venku bez krytu a bez obav. Ostatní variety, tj. var. alversonii (Coult.) Hunt z jihovýchodu Kalifornie, arizonica (Eng.) Hunt z Arizony, Utahu a jihu Nového Mexika, bisbeana (Orc.) Hunt z jihu Arizony a přilehlé Sonory, desertii (Eng.) Hunt z jihovýchodu Kalifornie, var. rosea (Clokey) Hunt z jihu Nevady a var. radiosa (Eng.) Hunt, která v přírodě roste v Texasu a Oklahomě, jsou sice odolné vůči mrazům, ale nesnášejí vlhko ve spojení s nízkými teplotami. Jsou tedy vhodné pro pěstování přes léto venku, ale přezimování je nutné v suchém nevytápěném skleníku. Další dvě variety do úplného výčtu – var. kaibabensis (Fischer) Taylor a buoflama (Fischer) Taylor – byly popsány teprve v minulém desetiletí, takže s nimi nemáme dostatek zkušeností. Var. kaibabensis sice byla nabízena v semenech, ale var. buoflama jsme v žádné nabídce dosud neobjevili. Vzhledem k jejich výskytu v přírodě (západní oblasti Arizony), bude asi jejich tolerance k vlhké zimě poněkud slabší.
Existují ještě jména, která jsou profesionály řazena jako synonyma k výše uvedeným – např. E. aggregata (Br. et R.) Buxb., E. chlorantha (Eng.) Buxb., C. fragrans Hester – a mnoho dalších spíše jen historických jmen.
Všechny tyto rostliny se vyznačují nádhernými květy většinou příbuzné stavby i podobného barevného složení (červenofialové – tmavší či světlejší, větší či menší), výjimku tvoří pouze var. desertii, která kvete žlutavě, a var. buoflama, která má mít květy broskvové barvy.
Do druhého okruhu patří Escobaria missouriensis. Je to rostlina, která snad vydrží úplně všechno. Možná je to dáno stavbou těla, které bychom si dovolili přirovnat k houbě, protože je schopné pojmout spoustu vody, ale také dokáže «vyschnout» tak, že se bradavky zkrátí na minimum a trny na jejich koncích vytvoří neproniknutelný kryt. Rostliny tohoto okruhu opět rostou na rozsáhlých územích, což v minulosti vedlo k popisům několika druhů, které dnes jsou odborníky uznávány nejvýše jako variety E. missouriensis – Neobesseya notesteinii (Britton) Br. et R., N. wissmanii (Hildm.) Br. et R., N. similis (Eng.) Br. et R., N. roseiflora Lahman, N. arizonica Hester. Tyto rostliny se v kultuře navíc prakticky nevyskytují (kromě N. similis a N. wissmanii).
Typová varieta v přírodě roste od Severní Dakoty až po Kansas v jižním směru a jihozápadním směrem pak přes Montanu, Idaho, Wyoming a Kolorado až do Arizony [var. marstonii (Clover) Hunt] a Nového Mexika, převážně ve vyšších polohách kolem 2000 m n. m.
Tato varieta je také úplně odolná vůči naší zimě a nejsou s ní žádné problémy. Poznáme ji podle toho, že má nejkratší bradavky ze všech zmíněných rostlin tohoto okruhu, většinou nemá středový trn, její květy jsou poměrně malé, rovněž tak semeno je nejmenší ze všech variet. Ostatní výše zmiňované rostliny jsme také podrobili «zkoušce vlhkem a mrazem», ale neobstály. Kromě nich jsme zkoušeli i severomexickou E. missouriensis var. asperispina (Boed.) Taylor, ale se stejným výsledkem. Pokud rostlinám zabezpečíme sucho v oblasti kořenů, jsou odolné vůči velkým mrazům, ale pokud jsou přes zimu vystaveny i vodě, jsou poškozeny natolik, že se sice na jaře napijí, ale to bývá jejich posledním, co dokáží.
Co ještě říci k technice pěstování. Asi znovu zopakujeme nutnost drenáže a vhodnost obložení bází rostlin oblázky kvůli lepšímu odvádění vody z prostoru kořenového krčku, výběr místa s osvitem pokud možno celý den. A jedna rada citlivějším kaktusářům – nekontrolujte raději tyto rostliny vizuálně přes zimu, není na ně moc hezký pohled a většinou vypadají více neživé něž živé, ale dubnové a květnové sluníčko je probudí, «vytáhne» plody i poupata, takže potom kombinace zeleného těla s červenými plody a žlutavými květy je oku víc než lahodící.
Ve dvou předešlých článcích v loňských posledních dvou číslech jsme čtenářům představili zástupce dvou rodů, které je možné i v našich podmínkách pěstovat volně venku. Pořadí bylo zcela záměrné, protože odráželo počet druhů v jednotlivých rodech, které jsou pro venkovní výsadby vhodné. Třetí v pořadí jsou podle našeho názoru někteří zástupci rodu Escobaria Br. et R. emend. John et Riha. Jmenovitě to jsou rostliny z okruhů Escobaria vivipara (Nutt.) F. Buxb. a Escobaria missouriensis (Sweet) Hunt. Hned v úvodu předesíláme, že taxonomie těchto rostlin je neustálená a názory profesionálních botaniků se výrazně liší.
Hlavním rozporem je zařazení těchto rostlin buď do rodu Escobaria (což preferují evropští botanici), nebo do rodu Coryphantha, případně Neobesseya (okruh rostlin E. missouriensis) nebo dokonce do rodu Mammillaria (v těchto případech jde vysloveně o severoamerickou záležitost. Protože účelem tohoto článku není zabývat se teoretickými otázkami, odkazujeme zájemce o bližší poznání na články Ing. Šedivého: Escobaria vivipara (Nutt.) F. Buxbaum v našem časopisu z r. 1984, č. 5, str. 109–111, kde je i přehledná mapka výskytu celého komplexu, a na příspěvek téhož autora v Aztekia 13, 1990, str. 39–48, kde je obšírné a vyčerpávající pojednání o okruhu Escobaria missouriensis, opět s mapkou výskytu. Nyní již k jednotlivým druhům z obou těchto skupin rostlin vhodným k venkovnímu pěstování.
Escobaria vivipara patří k nejdéle známým severoamerickým kaktusům vůbec (spolu s E. missouriensis), což je zřejmě dáno jejím výskytem na obrovských rozlohách od jihu Kanady až po sever Mexické federace. Nejrozšířenější je nominální varieta vivipara, která roste od Alberty, Saskatchewanu a Manitoby jižním směrem přes obě Dakoty, Wyoming, Nebrasku, Kansas, Kolorado, Nové Mexiko, Oklahomu až po Texas, jihozápadním směrem pak přes Montanu, Idaho a Oregon až do Nevady. Jak je vidět podle načrtnutého výskytu, musejí rostliny snášet na severu hluboké poklesy teplot pod bod mrazu (až –40 st. C), naopak na jihu areálu výskytu jsou v letních měsících vystaveny vysokým teplotám blížícím se 40 st. C ve stínu, což je přímo předurčuje pro celoroční pěstování ve volné kultuře. Když jsme tyto rostliny začínali pěstovat ve skleníku, nebylo to s nimi vůbec jednoduché, protože při jarním přesazování bývaly tyto rostliny bez kořenů, což málem vedlo až k jejich zatracení, ale protože dokázaly kořeny zregenerovat v poměrně krátké době, došli jsme k přesvědčení, že u této skupiny rostlin půjde asi o jev naprosto běžný i v přírodě, kde se tímto způsobem rostliny zřejmě brání ztrátou kořenů při přemokření v zimních měsících. Raději je samy dobrovolně «shodí», dokud neuhnijí vlivem vlhka, což by mohlo vést i k hnilobě celého těla. Proto rostlinám kořeny příliš často nekontrolujeme a spoléháme, že příroda si poradí sama. A ona si opravdu umí poradit, protože všechny rostliny, které pocházejí z tak tvrdých přírodních podmínek, jsou obdařeny schopností na podzim, ještě před příchodem mrazů, zahustit tělní šťávy natolik, že veškerá voda je v buňkách vázána na cukry, čímž se posouvá hranice «bodu zmrznutí». Opticky vše vypadá tak, že rostliny ztrácejí na objemu a scvrkávají se. Proto žádná z těchto rostlin nevypadá přes zimu ani na začátku vegetace příliš vábně a určitě by si ji «skleníkový» kaktusář v tomto stavu asi ani náhodou do sbírky nezařadil.
Další velmi odolnou varietou je podle našich zkušeností varieta neomexicana (Eng.) Buxb., jejímž centrem výskytu je Nové Mexiko, ale rostliny byly nalezeny i v Texasu. V porovnání s var. vivipara jde o rostliny s kratšími tuberkulemi a více ostny, pod kterými nebývá (na rozdíl od «zelené» var. vivipara) tělo vidět. Tyto dvě prvně jmenované vatriety jsou zcela odolné a můžeme je pěstovat venku bez krytu a bez obav. Ostatní variety, tj. var. alversonii (Coult.) Hunt z jihovýchodu Kalifornie, arizonica (Eng.) Hunt z Arizony, Utahu a jihu Nového Mexika, bisbeana (Orc.) Hunt z jihu Arizony a přilehlé Sonory, desertii (Eng.) Hunt z jihovýchodu Kalifornie, var. rosea (Clokey) Hunt z jihu Nevady a var. radiosa (Eng.) Hunt, která v přírodě roste v Texasu a Oklahomě, jsou sice odolné vůči mrazům, ale nesnášejí vlhko ve spojení s nízkými teplotami. Jsou tedy vhodné pro pěstování přes léto venku, ale přezimování je nutné v suchém nevytápěném skleníku. Další dvě variety do úplného výčtu – var. kaibabensis (Fischer) Taylor a buoflama (Fischer) Taylor – byly popsány teprve v minulém desetiletí, takže s nimi nemáme dostatek zkušeností. Var. kaibabensis sice byla nabízena v semenech, ale var. buoflama jsme v žádné nabídce dosud neobjevili. Vzhledem k jejich výskytu v přírodě (západní oblasti Arizony), bude asi jejich tolerance k vlhké zimě poněkud slabší.
Existují ještě jména, která jsou profesionály řazena jako synonyma k výše uvedeným – např. E. aggregata (Br. et R.) Buxb., E. chlorantha (Eng.) Buxb., C. fragrans Hester – a mnoho dalších spíše jen historických jmen.
Všechny tyto rostliny se vyznačují nádhernými květy většinou příbuzné stavby i podobného barevného složení (červenofialové – tmavší či světlejší, větší či menší), výjimku tvoří pouze var. desertii, která kvete žlutavě, a var. buoflama, která má mít květy broskvové barvy.
Do druhého okruhu patří Escobaria missouriensis. Je to rostlina, která snad vydrží úplně všechno. Možná je to dáno stavbou těla, které bychom si dovolili přirovnat k houbě, protože je schopné pojmout spoustu vody, ale také dokáže «vyschnout» tak, že se bradavky zkrátí na minimum a trny na jejich koncích vytvoří neproniknutelný kryt. Rostliny tohoto okruhu opět rostou na rozsáhlých územích, což v minulosti vedlo k popisům několika druhů, které dnes jsou odborníky uznávány nejvýše jako variety E. missouriensis – Neobesseya notesteinii (Britton) Br. et R., N. wissmanii (Hildm.) Br. et R., N. similis (Eng.) Br. et R., N. roseiflora Lahman, N. arizonica Hester. Tyto rostliny se v kultuře navíc prakticky nevyskytují (kromě N. similis a N. wissmanii).
Typová varieta v přírodě roste od Severní Dakoty až po Kansas v jižním směru a jihozápadním směrem pak přes Montanu, Idaho, Wyoming a Kolorado až do Arizony [var. marstonii (Clover) Hunt] a Nového Mexika, převážně ve vyšších polohách kolem 2000 m n. m.
Tato varieta je také úplně odolná vůči naší zimě a nejsou s ní žádné problémy. Poznáme ji podle toho, že má nejkratší bradavky ze všech zmíněných rostlin tohoto okruhu, většinou nemá středový trn, její květy jsou poměrně malé, rovněž tak semeno je nejmenší ze všech variet. Ostatní výše zmiňované rostliny jsme také podrobili «zkoušce vlhkem a mrazem», ale neobstály. Kromě nich jsme zkoušeli i severomexickou E. missouriensis var. asperispina (Boed.) Taylor, ale se stejným výsledkem. Pokud rostlinám zabezpečíme sucho v oblasti kořenů, jsou odolné vůči velkým mrazům, ale pokud jsou přes zimu vystaveny i vodě, jsou poškozeny natolik, že se sice na jaře napijí, ale to bývá jejich posledním, co dokáží.
Co ještě říci k technice pěstování. Asi znovu zopakujeme nutnost drenáže a vhodnost obložení bází rostlin oblázky kvůli lepšímu odvádění vody z prostoru kořenového krčku, výběr místa s osvitem pokud možno celý den. A jedna rada citlivějším kaktusářům – nekontrolujte raději tyto rostliny vizuálně přes zimu, není na ně moc hezký pohled a většinou vypadají více neživé něž živé, ale dubnové a květnové sluníčko je probudí, «vytáhne» plody i poupata, takže potom kombinace zeleného těla s červenými plody a žlutavými květy je oku víc než lahodící.