Pan Huml by se nedivil...
Zahrnout do: kaktusy
Určitě se ještě pamatujete na oblíbené večerníčky s Machem, Šebestovou a Jonatánem. V několika epizodách (možná jen v jedné) si oba hrdinové v čase přeneseli člověka neandrtálského, který skončil jako školník. To byl pan Huml. No a jeho pořekadlo Doba ledová je doba ledová mi vytanulo na mysli, když jsem se v neděli střídavě díval na teploměr a z okna na zahradu. Při pohledu do počítače opět nic veselého – zasněžené Krušné hory s lidmi prodírajícími se vánicí. I jen krátký pohled na oblohu byl zdrcující – těžká šedivá mračna v několika vrstvách nad sebou dávala tušit, že den určitě nebude jako malovaný, ač je 25. května. Že by se chystalo další zalednění? To snad ne. Při procházce pamětí nazpět se mi začala vybavovat i takováto nepěkná jara, i když už před pár desítkami let. To jsme ještě ani nevěděli o globálním oteplování, a tak nám to tehdy nepřišlo podivné a nepatřičné... Ale to jsem ani v nejmenším netušil, co přijde během pár dnů. Ta těžká mračna opět přinesla zmar v podobě záplav snad na celém území republiky. Z potůčků, říček a řek se stala doslova vraždící monstra. Sledovat internet nebo televizní zprávy je jen pro silné nátury a jako by se začal prosazovat ten elementární a pudový strach z živlu jménem VODA.
Koncem dubna to vypadalo, že se převlékneme ze zimníků rovnou do kraťasů, ale příroda to opět pojala po svém a místo očekávaných veder se dost citelně ochladilo. Asi si potřebovala víc odpočinout po dlouhé zimě. A je to vidět. Stromy svěže zelené, trávníky kypí zdravím. Všechno úžasně roste a není ani třeba zalévat (bez sarkasmu). Jen mám trochu pocit, že až moc – hosty jsou s listy jak lopuchy... A bohužel všechno, takže i plevele, na které je pro člověka, který si zrovna netyká s chemií a jedy, potřeba zakleknout a čistit a čistit a čistit. Na záhonech s květinami to ještě jde, ale ve výsadbách kaktusů je to dost nepříjemná záležitost. V rukavicích není ten správný cit, bez nich – jednomu trnu se vyhnete a na další dva se napíchnete. Taková malá, amatérská a dobrovolná akupunktura. Jenže – udělat se to musí.
Jestliže se krásně napily kaktusy a pomalu se chystají kvést, tuplovaně to platí o všem, co za podzim a časné jaro do výsadeb nalétalo. Jenže to jsou „domácí“, a tak rostou několikanásobně rychleji a jdou do květu dřív, než by člověk řekl švec! A když je necháte vykvést a plodit, čeká vás příští jaro záplava „nežádoucích“. Ono se stejně nikdy nepodaří odstranit vše, takže zábava na příští jaro je připravována s ročním předstihem.
Trichocereus violaciflorus hybridní rostliny
Ve skleníku mám dojem, že si rostliny lebedí. Žádné teploty kolem 50 st. C, maximálně čtyřicítky. Květy vydrží déle, protože nejsou okamžitě upáleny žárem, a rostliny i lépe přirůstají. Konečně se jim dostává toho, co potřebují a co jim asi odpírám – zálivku do vody a deště, aby stačily vstřebat vodu za příjemné teploty kolem dvaceti stupňů a náležitě si ji užily, stejně jako ty venku. Tady by se dalo jen podotknout, jak se opět prokazuje, že všechno souvisí se vším. I když se i jiná léta snažím ve skleníku zalévat do deště, je to přece jen opatrné. Letos konečně (nebo spíše bohužel?) jsem musel zalít pořádně, protože rostliny již byly odkvetlé a vodu potřebovaly k doplnění živin. Jenže za sklem déšť a nevlídno, tak se voda skoro neodpařovala a rostliny si ji braly jen pomaloučku. Takže tam někde vzadu v podvědomí zasunuté poučky z knih o zalévání musely ustoupit ještě hlouběji...
Lobivia haematantha var. hualfinensis WR 146
Pyrrhocactus hankeanus PV, Taltal, S Papaso
Pyrrhocactus crispus
Pyrrhocactus aconcaguensis
Pyrrhocactus aconcaguensis hybr.
Pyrrhocactus kattermannii
Koncem dubna to vypadalo, že se převlékneme ze zimníků rovnou do kraťasů, ale příroda to opět pojala po svém a místo očekávaných veder se dost citelně ochladilo. Asi si potřebovala víc odpočinout po dlouhé zimě. A je to vidět. Stromy svěže zelené, trávníky kypí zdravím. Všechno úžasně roste a není ani třeba zalévat (bez sarkasmu). Jen mám trochu pocit, že až moc – hosty jsou s listy jak lopuchy... A bohužel všechno, takže i plevele, na které je pro člověka, který si zrovna netyká s chemií a jedy, potřeba zakleknout a čistit a čistit a čistit. Na záhonech s květinami to ještě jde, ale ve výsadbách kaktusů je to dost nepříjemná záležitost. V rukavicích není ten správný cit, bez nich – jednomu trnu se vyhnete a na další dva se napíchnete. Taková malá, amatérská a dobrovolná akupunktura. Jenže – udělat se to musí.
Jestliže se krásně napily kaktusy a pomalu se chystají kvést, tuplovaně to platí o všem, co za podzim a časné jaro do výsadeb nalétalo. Jenže to jsou „domácí“, a tak rostou několikanásobně rychleji a jdou do květu dřív, než by člověk řekl švec! A když je necháte vykvést a plodit, čeká vás příští jaro záplava „nežádoucích“. Ono se stejně nikdy nepodaří odstranit vše, takže zábava na příští jaro je připravována s ročním předstihem.
Trichocereus violaciflorus hybridní rostliny
Ve skleníku mám dojem, že si rostliny lebedí. Žádné teploty kolem 50 st. C, maximálně čtyřicítky. Květy vydrží déle, protože nejsou okamžitě upáleny žárem, a rostliny i lépe přirůstají. Konečně se jim dostává toho, co potřebují a co jim asi odpírám – zálivku do vody a deště, aby stačily vstřebat vodu za příjemné teploty kolem dvaceti stupňů a náležitě si ji užily, stejně jako ty venku. Tady by se dalo jen podotknout, jak se opět prokazuje, že všechno souvisí se vším. I když se i jiná léta snažím ve skleníku zalévat do deště, je to přece jen opatrné. Letos konečně (nebo spíše bohužel?) jsem musel zalít pořádně, protože rostliny již byly odkvetlé a vodu potřebovaly k doplnění živin. Jenže za sklem déšť a nevlídno, tak se voda skoro neodpařovala a rostliny si ji braly jen pomaloučku. Takže tam někde vzadu v podvědomí zasunuté poučky z knih o zalévání musely ustoupit ještě hlouběji...
Lobivia haematantha var. hualfinensis WR 146
Pyrrhocactus hankeanus PV, Taltal, S Papaso
Pyrrhocactus crispus
Pyrrhocactus aconcaguensis
Pyrrhocactus aconcaguensis hybr.
Pyrrhocactus kattermannii