Poučky naruby

Léto 1996

Kaktusy 32, 4, s. 112, 1996
Už titulek asi mnoho čtenářů naladil do stavu střehu, kdo že zase chce poučovat. Předesílám, že poučovat nechci, ani nechci podat popis nové „technologie“ pěstování, ale pro citlivější a „akurátní“ povahy následující řádky asi opravdu nebudou. Letos získané zkušenosti s pěstováním kaktusů ve volné přírodě, ať již celoročně, nebo sezónně, jsou natolik nesystémové, že by mnohým opravdu mohly připadat jako rouhání. Nebudu už déle napínat a raději přejdu přímo k věci.
Protože jsem se rozhodl, že letošní rok věnuji přestěhování se blíže ke katusům, musel jsem přijmout i skutečnost, že se jim nebudu moci delší čas věnovat (v době, kdy toto rozhodnutí dozrávalo, jsem ještě ani netušil, že ten čas bude tak dlouhý). Z plánovaných pěti týdnů se stalo týdnů dvanáct. Až jsem si řekl – nejen prací živ je člověk – a je čas podívat se i na kaktusy...
Už první pohled na místa, kde jsem ještě koncem jara vídal kaktusy, které přežily letošní zimu a kam jsem nepoučen vysazoval další rostliny, byl téměř zdrcující. Tráva, plevel a všechno, co by tam v těch místech být nemělo. Napadlo mne pouze jediné – a jsem zase na začátku. Ani se mi moc nechtělo padnout na kolena a začít s likvidací plevelů, protože jsem ani trochu nevěřil tomu, že by na tak zaplevelených plochách mohly růst rostliny, které tolik milují slunce. Ale už první „zalovení“ po trsu trávy mne doslova probudilo. Ucítil jsem známou bolest, která mi snad poprvé připadala příjemná. V tom trsu se totiž naprosto sžili se svým okolím
Echinocereus viridiflorus a Escobaria (Neobesseya) missouriensis – a vypadali vysloveně spokojeně. Opatrně jsem tedy pokračoval v «odkrývání», až se mi podařilo vyčistit asi metr plochy a nestačil jsem se divit.
Nejenže rostliny byly naprosto na pohled zdravé, sytě zelené, ale kupodivu nebylo ani trochu redukováno otrnění, až by se mi chtělo říci, že rostliny byly otrněnější než za poslední roky, ale mohl to být jen dojem, který byl vyvolán radostí z toho, že rostliny vůbec přežily. Zato musím připustit, že rozhodně přirostly více než v jiných letech. Nejmarkantnější to bylo u rostlin z okruhu
Echinocereus triglochidiatus, které začaly i velmi bohatě obrážet. Např. u E. triglochidiatus SB 749 to byly 3centimetrové odnože s pěticentimetrovými středovými trny. E. triglochidiatus var. melanacanthus (syn. E. coccineus) dokázaly «přidat» i osm odnoží. Jednak letošní léto téměř bez výjimky propršelo, a potom tráva a plevel zastínily plochy natolik, že voda se udržela podstatně déle než na v jiných letech téměř holých plochách. Musím přiznat, že v takovéto kondici rostliny snad nepamatuji.
Jiné to nebylo ani u rostlin, které nechávám pod širým nebem jen přes sezónu. Ty jsem už po špatných zkušenostech s «připalováním» letos umístil přece jen trochu do stínu jabloně
, aby byly alespoň částečně chráněny před poledním sluncem. První nahlédnutí do míst, kde rostliny vždy byly, také nebylo příliš radostné, ale po odhrnutí vzrostlé trávy se mi naskytl opět příjemný pohled na dobře otrněné a zdravé rostliny. Nejvíce toto «přírodní zastínění» vyhovovalo echinopsidám z okruhu E. leucantha a snad nejvíce E. melanopotamica, které doslova překypovaly zdravím, ale ani lobivie, ani oroje, matukány nebo oreocereusy nenesly známky «vytahování» nebo redukce otrnění. Téměř se mi začala vtírat myšlenka, že příliš péče zabíjí a ač bude nepochybně pravdivá (letošní léto mi o tom přineslo důkaz), okamžitě jsem ji zavrhl a rostlinám na místě slíbil, že příští rok k nim nebudu určitě tak nevšímavý, i když to všechno bylo vlastně kvůli nim...