Neobesseya wissmannii Br. & R.?
Zahrnout do: mrazuvzdorné kaktusy
Kaktusy 38, 3, s. 70, 2002
Když jsem byl požádán napsat pár řádek k povedenému obrázku na titulu od Jana Klikara, stál jsem před problémem, jak vlastně rostlinu pojmenovat. Podle všeobecně uznávané literatury od svého objevení a prvního zveřejnění (1850 popsal Engelmann podle sběrů Lindheimera z Texasu Mammillaria similis var. robustior, již po šesti letech ji tentýž autor řadí jako M. nuttallii var. robustior) prodělala poměrně složitý taxonomický vývoj a prošla rody Mammillaria, Neobesseya (Britton et Rose 1923), Coryphantha (Benson 1969), Escobaria (Hunt 1967, 1978) – ostatně, která kaktusovitá rostlina ne? Jak šel čas a přibývaly informace o rostlinách, přibývalo nových rostlin, měnil se i úhel pohledu na ty již známé. Nemalou roli tu sehrál i fakt, že se vyvíjeli i botanikové-taxonomové (a nejen ti profesionální) a téměř každý považoval (a stále považuje) za svou svatou povinnost zanechat příštím generacím v systému čeledi Cactaceae svůj nesmazatelný „otisk chodidla“ (někdy bohužel v těžké a okované botě s traktorovým vzorkem?!). Takže je krásně možné, že během jednoho jediného lidského života kaktusáři-amatéři přepisují (chtějí-li tzv. jít s dobou) několikrát jmenovky u svých rostlin. Ti počátečně zapálení určitě, staří a ostřílení (nebo snad otrávení?) zachovávají stoický klid, protože... nic není definitivní a už klasik kdysi pravil: „...co záleží na jméně, co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně, a tak...“, proč si tedy dělat těžkou hlavu z jména. Nicméně se v literatuře objevila i teorie (D. Weniger), že žádná N. wissmannii vlastně ani neexistuje a že došlo k pomatení, protože v Texasu nic takového neroste a nerostlo a Engelmann tehdy vlastně měl na mysli něco, co dnes známe jako Coryphantha sulcata (robustní rostlina s velkými žlutými květy s neobrvenými okvětními lístky...). A tak naše milá N. wissmannii není nic jiného než N. similis (Engelm.) Br. et R., která roste nejen v Texasu, ale i v Oklahomě, Kansasu (sem až zasahuje výskyt severní N. missouriensis (Sweet) Br. et R. a zřejmě tu dochází k mísení a vzniku přechodových populací), okrajově i v Arkansasu a Louisianě.
Semenáč Neobesseya missouriensis var. robustior ve skleníku
Pro zájemce o hlubší poznání komplexu rostlin známých ze sbírek jako „neobeseje“ doporučuji článek Vladislava Šedivého v Aztekia 13, 1990, str. 39, Escobaria missouriensis a ostatní „neobeseje“, kde je celý komplex vyčerpávajícím způsobem zpracován. Abych stále jen nechodil kolem horké kaše a neplýtval papírem, vrátím se k rostlině z titulku.
Neobesseya missouriensis var. robustior ve volné kultuře
„N. wissmannii“ je jako ostatní rostliny rodu Neobesseya nenáročná a příjemná od samého počátku, tedy od výsevu semen. Semenáčky jsou robustní a poměrně rychle přirůstají, takže je zvládne i naprostý začátečník. Podle literatury tělo dorůstá 10 až 12 cm, je jednotlivé až mírně trsovité (bohužel se ale tato charakteristika hodí na všechny rostliny z okruhu N. missouriensis, což jen podporuje domněnku Wenigera), květy 4 až 5 cm velké, plody obvejčité okolo 1 cm. Ale za asi 20 let mi nevyrostly více než na poloviční velikost. Jako všechny ostatní měkkomasé rostliny (a rostlina Velkých plání) je předurčena snášet delší období jak bez vody, tak i v přebytku vody. Květů, které jsou velmi pěkné, s obrvenými okvětními lístky, se dočkáme poměrně brzo, někdy již třetím až pátým rokem po výsevu (i když na květy některých forem jsem čekal více než deset let, kdy dosáhly velikosti sotva 3 cm v průměru? – mám na mysli rostliny vysazené volně venku, kam „šly“ ve třetím roce svého bytí). Ale není potřeba rostliny ăhnát“ příliš komerčním způsobem a ué vůbec ne hnojit, z mých zkušeností je lepší vodou šetřit a zalévat nárazově po delší suché pauze. Rostliny sice mají tendenci trochu se scvrknout, ale velmi brzo po zálivce śbytky doplní. Působivé pak je dozrávání plodů v době kvetení, sice aé po roce, ale kombinace šarlatově červeného kulovitého plodu, květu bledě žluté až zelenožluté nebo žlutočervené barvy s tmavším středním proužkem a temně zeleného těla rostliny působí příjemným dojmem.
Neobesseya missouriensis var. robustior ve volné kultuře - na jiném místě
Rostliny pěstuji jak volně vysazené v nevytápěném skleníku, tak ale i volně vysazené venku po celý rok bez zakrytí, kde jsou těžce zkoušeny naším počasím, ale rostou zatím relativně bez problémů a pravidelně kvetou a plodí. Jediný rozdíl mezi těmi ve skleníku a venku je ve velikosti. Pod střechou, ač dostanou vodu jen třikrát, maximálně čtyřikrát za rok, poprvé v březnu a naposledy koncem srpna, ale celé léto (pokud není chladné a vlhké) jsou bez vody a mírně se zatahují, jsou přece jen o něco větší (asi nespotřebují tolik energie na překonání zimního období, protože jsou v suchu). Rostliny venku jsou poněkud víc zásobeny vodou. Ale ani tak nerostou nijak bujně a nehrozí, že by „zaplevelily“ venkovní výsadby. Proti N. missouriensis jsou přece jen o něco choulostivější a občas se stane, že některá rostlina uhyne, ale to se občas stává i u jiných rostlin venku i ve skleníku.
Neobesseya missouriensis var. robustior - semenáč z tuzemské nabídky
Ať už je jméno rostliny jakékoliv, nic to nemění na tom, že jsou to pěkné malé kaktusy s poměrně velkými a zajímavými květy a svou nenáročností a odolností si získávají nejen náš zájem, ale i obdiv.
Když jsem byl požádán napsat pár řádek k povedenému obrázku na titulu od Jana Klikara, stál jsem před problémem, jak vlastně rostlinu pojmenovat. Podle všeobecně uznávané literatury od svého objevení a prvního zveřejnění (1850 popsal Engelmann podle sběrů Lindheimera z Texasu Mammillaria similis var. robustior, již po šesti letech ji tentýž autor řadí jako M. nuttallii var. robustior) prodělala poměrně složitý taxonomický vývoj a prošla rody Mammillaria, Neobesseya (Britton et Rose 1923), Coryphantha (Benson 1969), Escobaria (Hunt 1967, 1978) – ostatně, která kaktusovitá rostlina ne? Jak šel čas a přibývaly informace o rostlinách, přibývalo nových rostlin, měnil se i úhel pohledu na ty již známé. Nemalou roli tu sehrál i fakt, že se vyvíjeli i botanikové-taxonomové (a nejen ti profesionální) a téměř každý považoval (a stále považuje) za svou svatou povinnost zanechat příštím generacím v systému čeledi Cactaceae svůj nesmazatelný „otisk chodidla“ (někdy bohužel v těžké a okované botě s traktorovým vzorkem?!). Takže je krásně možné, že během jednoho jediného lidského života kaktusáři-amatéři přepisují (chtějí-li tzv. jít s dobou) několikrát jmenovky u svých rostlin. Ti počátečně zapálení určitě, staří a ostřílení (nebo snad otrávení?) zachovávají stoický klid, protože... nic není definitivní a už klasik kdysi pravil: „...co záleží na jméně, co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně, a tak...“, proč si tedy dělat těžkou hlavu z jména. Nicméně se v literatuře objevila i teorie (D. Weniger), že žádná N. wissmannii vlastně ani neexistuje a že došlo k pomatení, protože v Texasu nic takového neroste a nerostlo a Engelmann tehdy vlastně měl na mysli něco, co dnes známe jako Coryphantha sulcata (robustní rostlina s velkými žlutými květy s neobrvenými okvětními lístky...). A tak naše milá N. wissmannii není nic jiného než N. similis (Engelm.) Br. et R., která roste nejen v Texasu, ale i v Oklahomě, Kansasu (sem až zasahuje výskyt severní N. missouriensis (Sweet) Br. et R. a zřejmě tu dochází k mísení a vzniku přechodových populací), okrajově i v Arkansasu a Louisianě.
Semenáč Neobesseya missouriensis var. robustior ve skleníku
Pro zájemce o hlubší poznání komplexu rostlin známých ze sbírek jako „neobeseje“ doporučuji článek Vladislava Šedivého v Aztekia 13, 1990, str. 39, Escobaria missouriensis a ostatní „neobeseje“, kde je celý komplex vyčerpávajícím způsobem zpracován. Abych stále jen nechodil kolem horké kaše a neplýtval papírem, vrátím se k rostlině z titulku.
Neobesseya missouriensis var. robustior ve volné kultuře
„N. wissmannii“ je jako ostatní rostliny rodu Neobesseya nenáročná a příjemná od samého počátku, tedy od výsevu semen. Semenáčky jsou robustní a poměrně rychle přirůstají, takže je zvládne i naprostý začátečník. Podle literatury tělo dorůstá 10 až 12 cm, je jednotlivé až mírně trsovité (bohužel se ale tato charakteristika hodí na všechny rostliny z okruhu N. missouriensis, což jen podporuje domněnku Wenigera), květy 4 až 5 cm velké, plody obvejčité okolo 1 cm. Ale za asi 20 let mi nevyrostly více než na poloviční velikost. Jako všechny ostatní měkkomasé rostliny (a rostlina Velkých plání) je předurčena snášet delší období jak bez vody, tak i v přebytku vody. Květů, které jsou velmi pěkné, s obrvenými okvětními lístky, se dočkáme poměrně brzo, někdy již třetím až pátým rokem po výsevu (i když na květy některých forem jsem čekal více než deset let, kdy dosáhly velikosti sotva 3 cm v průměru? – mám na mysli rostliny vysazené volně venku, kam „šly“ ve třetím roce svého bytí). Ale není potřeba rostliny ăhnát“ příliš komerčním způsobem a ué vůbec ne hnojit, z mých zkušeností je lepší vodou šetřit a zalévat nárazově po delší suché pauze. Rostliny sice mají tendenci trochu se scvrknout, ale velmi brzo po zálivce śbytky doplní. Působivé pak je dozrávání plodů v době kvetení, sice aé po roce, ale kombinace šarlatově červeného kulovitého plodu, květu bledě žluté až zelenožluté nebo žlutočervené barvy s tmavším středním proužkem a temně zeleného těla rostliny působí příjemným dojmem.
Neobesseya missouriensis var. robustior ve volné kultuře - na jiném místě
Rostliny pěstuji jak volně vysazené v nevytápěném skleníku, tak ale i volně vysazené venku po celý rok bez zakrytí, kde jsou těžce zkoušeny naším počasím, ale rostou zatím relativně bez problémů a pravidelně kvetou a plodí. Jediný rozdíl mezi těmi ve skleníku a venku je ve velikosti. Pod střechou, ač dostanou vodu jen třikrát, maximálně čtyřikrát za rok, poprvé v březnu a naposledy koncem srpna, ale celé léto (pokud není chladné a vlhké) jsou bez vody a mírně se zatahují, jsou přece jen o něco větší (asi nespotřebují tolik energie na překonání zimního období, protože jsou v suchu). Rostliny venku jsou poněkud víc zásobeny vodou. Ale ani tak nerostou nijak bujně a nehrozí, že by „zaplevelily“ venkovní výsadby. Proti N. missouriensis jsou přece jen o něco choulostivější a občas se stane, že některá rostlina uhyne, ale to se občas stává i u jiných rostlin venku i ve skleníku.
Neobesseya missouriensis var. robustior - semenáč z tuzemské nabídky
Ať už je jméno rostliny jakékoliv, nic to nemění na tom, že jsou to pěkné malé kaktusy s poměrně velkými a zajímavými květy a svou nenáročností a odolností si získávají nejen náš zájem, ale i obdiv.