Echinocereusy na skalkách
Zahrnout do: mrazuvzdorné kaktusy
Ale abychom čtenáře hned v úvodu uklidnili – nebudeme komentovat všechny druhy, ale jen ty, s kterými máme ověřené zkušenosti, a těch není zase tak moc. Druhů, které jsou schopny snášet naši zimu volně bez krytu, je skutečně jen pár, jsou to vlastně tři komplexy, které jsou stále předmětem zájmu profesionálních botaniků, kteří podle nás stále nevědí, kam by je zařadili, a tak se vnitřní složení jednotlivých komplexů neustále mění a kdybychom měli po každé revizi měnit jmenovky u rostlin, nedělali bychom téměř nic jiného. Takže otázku taxonomie necháme profesionálům, a protože je nutné nějak se domluvit, přidržíme se pohledu Lymana Bensona, který nám připadá kompromisní a nejlépe nám vyhovuje, ač může někdo namítnout, že je zastaralý, můžeme oponovat tím, že mnohdy dochází v taxonomii k oprašování ještě starších pohledů na různé skupiny kaktusovitých.
V úvodu jsme napsali, že jen tři komplexy rostlin (ale dlužno podotknout, že jen někteří jejich zástupci) jsou vhodné pro celoroční pěstování ve volné kultuře. Pokud bychom rostliny pěstovali volně jen od jara do podzimu a na zimu je přenesli do nevytápěného skleníku, počet by se zvýšil několikanásobně, ale to by bylo již příliš rozsáhlé povídání a je třeba dát prostor i jiným.
Pro celoroční pěstování se podle nás jeví nejvhodnější tři komplexy rostlin, a to Echinocereus triglochidiatus, E. viridiflorus a E. reichenbachii. U posledně jmenované skupiny jsou to rostliny, které se u nás běžně vyskytují pod jmény E. baileyi, E, caespitosus a E. purpureus. Již u této skupiny narážíme na taxonomické problémy a všechny tyto jmenované druhy jsou synonymy pro E. reichenbachii (Tersch. ex Walp.) Hort. F. A. Haage. Ale abychom byli úplně přesní, ani dva zbývající komplexy nejsou jednotně chápány.
Komplex E. triglochidiatus (na titulní straně tohoto čísla je na fotografii Josefa Buška zřejmě varieta gonacanthus z lokality La Sal, Marab, 2000 m n. m.) představuje osm variet, které v přírodě obývají rozsáhlý areál zhruba od středu Colorada přes Nové Mexiko a Arizonu až po Texas a sever přilehlých států Mexické federace, západním směrem pak zasahují i do Utahu a Californie. I přesto, že roste na tak rozsáhlém území, vždy se jeho příslušníci prozradí svými květy, které se na rozdíl od ostatních echinocereusů na noc nezavírají. Všichni zástupci tohoto komplexu snesou mrazy, ale jen variety trigolochidiatus, gonacanthus a melanacanthus jsou vhodné pro volné výsadby a i u nich se může stát, že několik zim přečkají v dobré kondici a potom se zničehonic odeberou k Manituovi. Jako čtvrtou varietu, která je velmi odolná, bychom mohli uvést v. inermis z Colorada, ale její postavení je velice sporné a někteří autoři ji zahrnují pod var. malenacanthus, jiní pod var. triglochidiatus).
Variety triglochidiatus, gonacanthus (a inermis) pocházejí z jihu Colorada a severu Nového Mexika a severovýchodu Arizony, v. melanacanthus (možná ji znáte spíše jako E. coccineus) obývá oblasti na západ od výše jmenovaných. Od variet triglochidiatus (1–3 trny v areole) a gonacanthus (6–8 trnů v areole) se liší vyšším počtem žeber i trnů. Varieta inermis je beztrnná, jak již napovídá název, ale i ze semen sbíraných S. Brackem (SB 686) nám vzešly dost hustě otrněné rostliny, ty «předpisové» mají trny jen několik mm dlouhé a vzhled rostlin je dost typický.
Dalším okruhem, který by si zasloužil pozornost, je okruh E. viridiflorus. Jsou to malé a hustě ortněné rostlinky, které poznáme podle zelenožlutých květů s citrónovou vůní. V otrnění jsou velice variabilní, a to jak v barvě (od bílé přes žlutou až po červenou), tak i v počtu okrajových trnů (středový bývá vždy jeden, většinou bílý s purpurovou špičkou). Také se domníváme, že u nás již existuje slušný počet hybridních rostlin, které alespoň některými znaky E. viridiflorus odpovídají. Rostliny tohoto okruhu jsou plně odolné vůči naší zimě a každé jaro se poměrně brzy probouzejí a kvetou.
Posledním okruhem rostlin vhodných do volné kultury je skupina dnes slučovaná pod jméno Echinocereus reichenbachii. K těm, které jsme uvedli na začátku by se ještě slušelo přidat E. melanocentrus, který ale je dost nevyzpytatelný a často se stane, že i z jednoho výsevu několik rostlin je odolných a jiné nepřežijí ani první zimu. Jako nejodolnější z této skupiny bychom mohli označit rostliny pěstované pod názvem E. caespitosus. Pokud jsme u opuncií uváděli dobrou drenáž jako předpoklad dobrých výsledků, platí toto v případě echinocereusů ještě více a pokud můžeme, doporučujeme báze rostlin dobře obložit kamínky, abychom alespoň trochu eliminovali nepříznivé působení vlhkosti v zimních měsících. Pro ty, kteří nenacházejí odvahu k výsadbě přímo ven a rozhodnou se pro pěstování rostlin v nevytápěném skleníku, můžeme doporučit další rostliny, které se za chladnou a mrazivou suchou zimu odvděčí květy, kromě všech shora uvedených to jsou – okruhy E. fendleri (patří sem i E. hempeli), E. chloranthus, E. polyacanthus, některé variety E. engelmannii, E. lloydii a severnější formy E. enneacanthus a také E. adustus. O tom, že teploty pod bodem mrazu snesou téměř všechny echinocereusy, jsme se již zmínili, ale jak se říká – všeho s mírou.
V úvodu jsme napsali, že jen tři komplexy rostlin (ale dlužno podotknout, že jen někteří jejich zástupci) jsou vhodné pro celoroční pěstování ve volné kultuře. Pokud bychom rostliny pěstovali volně jen od jara do podzimu a na zimu je přenesli do nevytápěného skleníku, počet by se zvýšil několikanásobně, ale to by bylo již příliš rozsáhlé povídání a je třeba dát prostor i jiným.
Pro celoroční pěstování se podle nás jeví nejvhodnější tři komplexy rostlin, a to Echinocereus triglochidiatus, E. viridiflorus a E. reichenbachii. U posledně jmenované skupiny jsou to rostliny, které se u nás běžně vyskytují pod jmény E. baileyi, E, caespitosus a E. purpureus. Již u této skupiny narážíme na taxonomické problémy a všechny tyto jmenované druhy jsou synonymy pro E. reichenbachii (Tersch. ex Walp.) Hort. F. A. Haage. Ale abychom byli úplně přesní, ani dva zbývající komplexy nejsou jednotně chápány.
Komplex E. triglochidiatus (na titulní straně tohoto čísla je na fotografii Josefa Buška zřejmě varieta gonacanthus z lokality La Sal, Marab, 2000 m n. m.) představuje osm variet, které v přírodě obývají rozsáhlý areál zhruba od středu Colorada přes Nové Mexiko a Arizonu až po Texas a sever přilehlých států Mexické federace, západním směrem pak zasahují i do Utahu a Californie. I přesto, že roste na tak rozsáhlém území, vždy se jeho příslušníci prozradí svými květy, které se na rozdíl od ostatních echinocereusů na noc nezavírají. Všichni zástupci tohoto komplexu snesou mrazy, ale jen variety trigolochidiatus, gonacanthus a melanacanthus jsou vhodné pro volné výsadby a i u nich se může stát, že několik zim přečkají v dobré kondici a potom se zničehonic odeberou k Manituovi. Jako čtvrtou varietu, která je velmi odolná, bychom mohli uvést v. inermis z Colorada, ale její postavení je velice sporné a někteří autoři ji zahrnují pod var. malenacanthus, jiní pod var. triglochidiatus).
Variety triglochidiatus, gonacanthus (a inermis) pocházejí z jihu Colorada a severu Nového Mexika a severovýchodu Arizony, v. melanacanthus (možná ji znáte spíše jako E. coccineus) obývá oblasti na západ od výše jmenovaných. Od variet triglochidiatus (1–3 trny v areole) a gonacanthus (6–8 trnů v areole) se liší vyšším počtem žeber i trnů. Varieta inermis je beztrnná, jak již napovídá název, ale i ze semen sbíraných S. Brackem (SB 686) nám vzešly dost hustě otrněné rostliny, ty «předpisové» mají trny jen několik mm dlouhé a vzhled rostlin je dost typický.
Dalším okruhem, který by si zasloužil pozornost, je okruh E. viridiflorus. Jsou to malé a hustě ortněné rostlinky, které poznáme podle zelenožlutých květů s citrónovou vůní. V otrnění jsou velice variabilní, a to jak v barvě (od bílé přes žlutou až po červenou), tak i v počtu okrajových trnů (středový bývá vždy jeden, většinou bílý s purpurovou špičkou). Také se domníváme, že u nás již existuje slušný počet hybridních rostlin, které alespoň některými znaky E. viridiflorus odpovídají. Rostliny tohoto okruhu jsou plně odolné vůči naší zimě a každé jaro se poměrně brzy probouzejí a kvetou.
Posledním okruhem rostlin vhodných do volné kultury je skupina dnes slučovaná pod jméno Echinocereus reichenbachii. K těm, které jsme uvedli na začátku by se ještě slušelo přidat E. melanocentrus, který ale je dost nevyzpytatelný a často se stane, že i z jednoho výsevu několik rostlin je odolných a jiné nepřežijí ani první zimu. Jako nejodolnější z této skupiny bychom mohli označit rostliny pěstované pod názvem E. caespitosus. Pokud jsme u opuncií uváděli dobrou drenáž jako předpoklad dobrých výsledků, platí toto v případě echinocereusů ještě více a pokud můžeme, doporučujeme báze rostlin dobře obložit kamínky, abychom alespoň trochu eliminovali nepříznivé působení vlhkosti v zimních měsících. Pro ty, kteří nenacházejí odvahu k výsadbě přímo ven a rozhodnou se pro pěstování rostlin v nevytápěném skleníku, můžeme doporučit další rostliny, které se za chladnou a mrazivou suchou zimu odvděčí květy, kromě všech shora uvedených to jsou – okruhy E. fendleri (patří sem i E. hempeli), E. chloranthus, E. polyacanthus, některé variety E. engelmannii, E. lloydii a severnější formy E. enneacanthus a také E. adustus. O tom, že teploty pod bodem mrazu snesou téměř všechny echinocereusy, jsme se již zmínili, ale jak se říká – všeho s mírou.