Jsou červenokvěté Echinocereus viridiflorus Engelmann Echinocereus standleyi Br. et R. 1922?
Zahrnout do: mrazuvzdorné kaktusy
První popis je od Brittona a Roseho z roku 1922 (The Cactaceae, Descriptions and Illustrations of Plants of the Cactus Family, Volume III, 1922) a překlad níže, který toho moc neříká. Navíc si nemohu vzpomenout, kde jsem četl takovou nenápadnou poznámku, že v nějakém pozdějším doplnění popisu (?) mělo být napsáno květy pravděpodobně červené. Jinak byl E. standleyi veden jednou jako varieta E. viridiflorus, jednou jen jako synonymum nominátní variety, jindy jako synonymum var. cylindricus (ta je dnes ale chápána spíše jako varieta E. chloranthus).
Toto jsou rostliny vzešlé ze semen označených jako E. viridiflorus, Buenta Vista, Colo., IS.
Dva typy rostlin, se středovým trnem a bez, rozdílná je i stavba květu
Porovnání obou staveb květů i stonku. Středové trny jsou jehlovité a velmi píchavé.
Květ rostliny bez středového trnu.
Dvakrát květ rostliny se středovými trny.
Obě rostliny v jednom květináčku, poslední kvetení před poslední zimou… Tmavší květ patří rostlině bez středových trnů.
Jiná rostlina, která vykvetla poprvé loni, bez středových trnů
Další z červenokvětých mezi E. viridiflorus, dost možná přeživší rostlina z původních výsevů, jmenovka je už dávno nečitelná, ale květ (pozorovaný loni) podobný těm z výsevů v devadesátých letech, dole pak rostlina po přesazení. Středové trny nenápadné, krátké, tmavě purpurovohnědé.
Jako Alenka v Říši divů jsem si připadal, když se mi poprvé dostal do ruky nabídkový seznam na modrém papíru, kde na titulní straně bylo Mesa Garden, nabídka fantastická a echinocereusů a eskobárií nepočítaně. A mezi jinými i položka 190.62 E. chloranthus v. cylindricus SB 258, Otero Co., NM, žlutočervené trny. Pochopitelně jsem je (a spoustu dalších) vysel, po třech letech šly ven – a čtvrtý rok nebyly. Na chvíli můj zájem o rostliny opadl, nějaký čas jsem neměl zájem ani o semena. Mezitím dospěly rostliny vypěstované z importních semen z Koloráda a dvě vykvetly červeně, poměrně velkými květy. Jedna středové trny měla, ale červenohnědé, druhá ne.
Dvě z vysévaných položek SB 258, středové trny jen nesměle semtam, květy byly poměrně malé a žlutobílé, bez nádechu purpurové…
Po první zimě venku to také zabalily. Následně se mi ale dostal do ruky soupis sběrových čísel Stevena Bracka, kde bylo naleziště jeho sběru SB 258 upřesněno na Sacramento Mts., kde měly být původní rostliny E. standleyi sbírány, a tak jsem semínka opět objednal a vysel a rovnou ze čtyř zdrojů (nepříjemný zlozvyk, který většinou jen vnáší zmatky), a jasno jsem opět neměl, protože výsev semen od Mesa Garden se Bůhvíproč nepovedl, v těch ostatních vzešla bohatá paleta otrnění jak v barvě, tak síle, ale silné okrajové trny se žlutou bází nikde, o středových ani nemluvě, barva květů vesměs žlutobílá. Mám ale ještě dvě rostliny, které sice moc nerostou, ale jsou žlutobíle otrněné, zatím netvoří středové trny a nekvetly, tak snad by to mohly být opravdové E. standleyi, i když vlastně jako taxon již nějakou dobu neexistují.
V roce 2004 vyšel ve 3. čísle časopisu Kaktusy na str. 72 článek pana Vereše s názvem Echinocereus chloranthus var. roseiflorus Ito nom. nud.? Rostlinu poprvé představil o rok dříve ve své knize. Rostlina na obrázku už tvoří silné středové trny, ale otrnění je převážně purpurovobílé a nikoliv žlutobílé? Květy jsou široce otevřené a víceméně růžové.
Až jsem letos viděl u kolegy Karla Skřivánka tři rostliny, které mi hned na první pohled silně připomněly můj dávný problém s E. standleyi. Rostliny pocházejí z Německa a nesou jména kultivarů – ’Frank Boy’ a ’Ingrid’. Ale proč by vlastně rostliny sbírané v Sacramento Mts. v době, kdy jsme byli ještě c. k. monarchie, nemohly být přírodním hybridem? A teď se někomu povedlo spojit stejné rodiče?
Napadá mne přirovnání k E. roetteri a E. lloydii, které byly původně popsány jako samostatné druhy, později byl E. lloydii zařazen do varietální úrovně právě k E. roetteri, který však je dnes považán jen za přírodní hybrid E. coccineus a E. dasyacanthus… Proč by se nemohl potkat pyl E. coccineus (silné žluté otrnění) s bliznou E. reichenbachii nebo E. perbellus, nebo E. caespitosus anebo naopak? Pro mne stále nezodpovězenou otázkou zůstává, zda rostliny, které v roce 1906 přivezl P. C. Standley ze Sacramento Mts., tam také skutečně v přírodě rostly. Popis v tomto není úplně jednoznačný. Pokud byly sbírány někde jinde, jsou veškeré tyto úvahy úplně zbytečné.
Začal jsem se tedy opět zajímat, tentokrát za pomoci internetu, o rostliny tohoto jména a narazil i na zajímavé názory a fotografie rostlin, které by mohly být E. standleyi. Celkem náhodně jsem objevil příspěvek Mária Snopka na trnavském fóru, kde představoval rostliny se jménem E. chloranthus var. coloratus, v té samé diskusi byl odkaz na podobné rostliny představené v chrudimských novinách panem Pavlíčkem (pod sběrovým číslem SB 253, ale mám dojem, že zaměnit trojku s osmičkou je vcelku možné, alespoň pokud někdo píše jako já…). Potom jsem nalezl i dvě velmi podobné fotografie na fórech v Německu (uživatel Uve/Eschlikon) a Anglii (uživatel DaveW) a zajímavé fotografie pana Menzela z jeho sbírky v Kalifornii. Autoři tam představují rostliny E. standleyi, zatím bez centrálních trnů a okrajové jsou víceméně purpurovobílé, květy hnědočervené, ne úplně se otvírající. Pan Menzel naopak rostlinu vede pod jménem E. viridiflorus var. cylindricus, květ je hodně do okruhu E. chloranthus, jen barva se od „běžných“ hnědočervených odstínů odlišuje a pokud to není úpravou nebo monitorem, je hodně dočervena. Na druhé fotografii je pak rostlina s nezralým plodem s výraznými středovými trny vesměs tmavě purpurové až hnědé barvy, okrajové trny pak purpurovobílé. Osobně mi habitem připomínají rostliny Karla Skřivánka, rozdíl vidím jen v barvě a šířce otevření květu…
Hybridní echinocereus nesoucí jméno ’Frank Boy’. Když jsem hledal další informace, nalézal jsem pod tímto jménem jen obrázky červeně kvetoucích rostlin z okruhu E. reichenbachii s tomu odpovídající stavbou květu a bez středových trnů…
Kdybych měl učinit nějaký závěr, asi by nebyl moc optimistický. Všechny červenokvěté E. viridiflorus s velkým a široce otevřeným květem, které jsem měl možnost vidět, budou s největší pravděpodobností hybridy s rostlinami z okruhu E. reichenbachii, nebo alespoň ty, které mi vzešly ze semen označených jako importní z Koloráda (perbellus) a představené panem Snopkem. Asi nelze pominout ani možnost spojení E. coccineus a E. viridiflorus (E. chloranthus nebo E. russanthus) u rostlin se středovými trny. Rostliny s ne úplně se otvírajícím květem pak přinejhorším hybridy s rostlinami z okruhu E. chloranthus–E. russanthus, v tom lepším případě pak možná budou mít opravdu něco společného s E. standleyi. Bůhví?
Slibovaný popis
The Cactaceae: Descriptions and Illustrations of Plants of the ..., Svazek 3
31. Echinocereus standleyi sp. nov.
Nearly globular or short-cylindric, 4 to 5 cm in diameter; ribs 12; areoles elongated, closely set; radial spines about 16, stoutish, whitish but yellow at base; central spine one, similar to but much larger and stouter than the radials, 2 to 2.5 cm long, porrect.
Collected by Mrs. S. L. Paulson in the Sacramento Mountains, New Mexico, and obtained from her by Mr. Paul C. StandIey in 1906.
It is a little known species, resembling Echinocereus adustus and E. viridiflorus, but with different spines; neither flower nor fruit has been obtained.
Figure 23 is from a photograph of the type specimen, preserved in the U. S. National Herbarium.
a český překlad:
31. Echinocereus standleyi sp. nov.
Téměř kulovitý nebo krátce válcovitý, 4 až 5 cm v průměru; žeber 12; areoly protáhlé, blízko u sebe; radiálních trnů přibližně 16, jsou silnější, bělavé, ale žluté na bázi; centrální trn jeden, podobný, ale mnohem silnější a delší než radiální, 2 až 2,5 cm dlouhý, prodloužený.
V kolekci paní S. L. Paulson v Sacramento Mountains, New Mexico, získat pan Paul C. StandIey v roce 1906.
Je to málo známý druh, který se podobá Echinocereus adustus a E. viridiflorus, ale s jinými trny; květ ani plod nejsou známy.
Obrázek 23 je fotografie exempláře typu, uchovaný v U. S. National Herbarium.
Na zmiňovaném obrázku 23 pak je světle hustě vytrněná rostlina s velmi dlouhými středovými trny, ale ze všeho nejvíc opravdu vzhledem připomíná vedle „stojící“ E. adustus?
Toto jsou rostliny vzešlé ze semen označených jako E. viridiflorus, Buenta Vista, Colo., IS.
Dva typy rostlin, se středovým trnem a bez, rozdílná je i stavba květu
Porovnání obou staveb květů i stonku. Středové trny jsou jehlovité a velmi píchavé.
Květ rostliny bez středového trnu.
Dvakrát květ rostliny se středovými trny.
Obě rostliny v jednom květináčku, poslední kvetení před poslední zimou… Tmavší květ patří rostlině bez středových trnů.
Jiná rostlina, která vykvetla poprvé loni, bez středových trnů
Další z červenokvětých mezi E. viridiflorus, dost možná přeživší rostlina z původních výsevů, jmenovka je už dávno nečitelná, ale květ (pozorovaný loni) podobný těm z výsevů v devadesátých letech, dole pak rostlina po přesazení. Středové trny nenápadné, krátké, tmavě purpurovohnědé.
Jako Alenka v Říši divů jsem si připadal, když se mi poprvé dostal do ruky nabídkový seznam na modrém papíru, kde na titulní straně bylo Mesa Garden, nabídka fantastická a echinocereusů a eskobárií nepočítaně. A mezi jinými i položka 190.62 E. chloranthus v. cylindricus SB 258, Otero Co., NM, žlutočervené trny. Pochopitelně jsem je (a spoustu dalších) vysel, po třech letech šly ven – a čtvrtý rok nebyly. Na chvíli můj zájem o rostliny opadl, nějaký čas jsem neměl zájem ani o semena. Mezitím dospěly rostliny vypěstované z importních semen z Koloráda a dvě vykvetly červeně, poměrně velkými květy. Jedna středové trny měla, ale červenohnědé, druhá ne.
Dvě z vysévaných položek SB 258, středové trny jen nesměle semtam, květy byly poměrně malé a žlutobílé, bez nádechu purpurové…
Po první zimě venku to také zabalily. Následně se mi ale dostal do ruky soupis sběrových čísel Stevena Bracka, kde bylo naleziště jeho sběru SB 258 upřesněno na Sacramento Mts., kde měly být původní rostliny E. standleyi sbírány, a tak jsem semínka opět objednal a vysel a rovnou ze čtyř zdrojů (nepříjemný zlozvyk, který většinou jen vnáší zmatky), a jasno jsem opět neměl, protože výsev semen od Mesa Garden se Bůhvíproč nepovedl, v těch ostatních vzešla bohatá paleta otrnění jak v barvě, tak síle, ale silné okrajové trny se žlutou bází nikde, o středových ani nemluvě, barva květů vesměs žlutobílá. Mám ale ještě dvě rostliny, které sice moc nerostou, ale jsou žlutobíle otrněné, zatím netvoří středové trny a nekvetly, tak snad by to mohly být opravdové E. standleyi, i když vlastně jako taxon již nějakou dobu neexistují.
V roce 2004 vyšel ve 3. čísle časopisu Kaktusy na str. 72 článek pana Vereše s názvem Echinocereus chloranthus var. roseiflorus Ito nom. nud.? Rostlinu poprvé představil o rok dříve ve své knize. Rostlina na obrázku už tvoří silné středové trny, ale otrnění je převážně purpurovobílé a nikoliv žlutobílé? Květy jsou široce otevřené a víceméně růžové.
Až jsem letos viděl u kolegy Karla Skřivánka tři rostliny, které mi hned na první pohled silně připomněly můj dávný problém s E. standleyi. Rostliny pocházejí z Německa a nesou jména kultivarů – ’Frank Boy’ a ’Ingrid’. Ale proč by vlastně rostliny sbírané v Sacramento Mts. v době, kdy jsme byli ještě c. k. monarchie, nemohly být přírodním hybridem? A teď se někomu povedlo spojit stejné rodiče?
Napadá mne přirovnání k E. roetteri a E. lloydii, které byly původně popsány jako samostatné druhy, později byl E. lloydii zařazen do varietální úrovně právě k E. roetteri, který však je dnes považán jen za přírodní hybrid E. coccineus a E. dasyacanthus… Proč by se nemohl potkat pyl E. coccineus (silné žluté otrnění) s bliznou E. reichenbachii nebo E. perbellus, nebo E. caespitosus anebo naopak? Pro mne stále nezodpovězenou otázkou zůstává, zda rostliny, které v roce 1906 přivezl P. C. Standley ze Sacramento Mts., tam také skutečně v přírodě rostly. Popis v tomto není úplně jednoznačný. Pokud byly sbírány někde jinde, jsou veškeré tyto úvahy úplně zbytečné.
Začal jsem se tedy opět zajímat, tentokrát za pomoci internetu, o rostliny tohoto jména a narazil i na zajímavé názory a fotografie rostlin, které by mohly být E. standleyi. Celkem náhodně jsem objevil příspěvek Mária Snopka na trnavském fóru, kde představoval rostliny se jménem E. chloranthus var. coloratus, v té samé diskusi byl odkaz na podobné rostliny představené v chrudimských novinách panem Pavlíčkem (pod sběrovým číslem SB 253, ale mám dojem, že zaměnit trojku s osmičkou je vcelku možné, alespoň pokud někdo píše jako já…). Potom jsem nalezl i dvě velmi podobné fotografie na fórech v Německu (uživatel Uve/Eschlikon) a Anglii (uživatel DaveW) a zajímavé fotografie pana Menzela z jeho sbírky v Kalifornii. Autoři tam představují rostliny E. standleyi, zatím bez centrálních trnů a okrajové jsou víceméně purpurovobílé, květy hnědočervené, ne úplně se otvírající. Pan Menzel naopak rostlinu vede pod jménem E. viridiflorus var. cylindricus, květ je hodně do okruhu E. chloranthus, jen barva se od „běžných“ hnědočervených odstínů odlišuje a pokud to není úpravou nebo monitorem, je hodně dočervena. Na druhé fotografii je pak rostlina s nezralým plodem s výraznými středovými trny vesměs tmavě purpurové až hnědé barvy, okrajové trny pak purpurovobílé. Osobně mi habitem připomínají rostliny Karla Skřivánka, rozdíl vidím jen v barvě a šířce otevření květu…
Hybridní echinocereus nesoucí jméno ’Frank Boy’. Když jsem hledal další informace, nalézal jsem pod tímto jménem jen obrázky červeně kvetoucích rostlin z okruhu E. reichenbachii s tomu odpovídající stavbou květu a bez středových trnů…
Kdybych měl učinit nějaký závěr, asi by nebyl moc optimistický. Všechny červenokvěté E. viridiflorus s velkým a široce otevřeným květem, které jsem měl možnost vidět, budou s největší pravděpodobností hybridy s rostlinami z okruhu E. reichenbachii, nebo alespoň ty, které mi vzešly ze semen označených jako importní z Koloráda (perbellus) a představené panem Snopkem. Asi nelze pominout ani možnost spojení E. coccineus a E. viridiflorus (E. chloranthus nebo E. russanthus) u rostlin se středovými trny. Rostliny s ne úplně se otvírajícím květem pak přinejhorším hybridy s rostlinami z okruhu E. chloranthus–E. russanthus, v tom lepším případě pak možná budou mít opravdu něco společného s E. standleyi. Bůhví?
Slibovaný popis
The Cactaceae: Descriptions and Illustrations of Plants of the ..., Svazek 3
31. Echinocereus standleyi sp. nov.
Nearly globular or short-cylindric, 4 to 5 cm in diameter; ribs 12; areoles elongated, closely set; radial spines about 16, stoutish, whitish but yellow at base; central spine one, similar to but much larger and stouter than the radials, 2 to 2.5 cm long, porrect.
Collected by Mrs. S. L. Paulson in the Sacramento Mountains, New Mexico, and obtained from her by Mr. Paul C. StandIey in 1906.
It is a little known species, resembling Echinocereus adustus and E. viridiflorus, but with different spines; neither flower nor fruit has been obtained.
Figure 23 is from a photograph of the type specimen, preserved in the U. S. National Herbarium.
a český překlad:
31. Echinocereus standleyi sp. nov.
Téměř kulovitý nebo krátce válcovitý, 4 až 5 cm v průměru; žeber 12; areoly protáhlé, blízko u sebe; radiálních trnů přibližně 16, jsou silnější, bělavé, ale žluté na bázi; centrální trn jeden, podobný, ale mnohem silnější a delší než radiální, 2 až 2,5 cm dlouhý, prodloužený.
V kolekci paní S. L. Paulson v Sacramento Mountains, New Mexico, získat pan Paul C. StandIey v roce 1906.
Je to málo známý druh, který se podobá Echinocereus adustus a E. viridiflorus, ale s jinými trny; květ ani plod nejsou známy.
Obrázek 23 je fotografie exempláře typu, uchovaný v U. S. National Herbarium.
Na zmiňovaném obrázku 23 pak je světle hustě vytrněná rostlina s velmi dlouhými středovými trny, ale ze všeho nejvíc opravdu vzhledem připomíná vedle „stojící“ E. adustus?